Ondřej Fencl & Hromosvod Sen nenasytných kluků GALÉN 44:08 ROCK, BLUES, FOLK Recenzuje: ZDENĚK HEJDUK Hodnocení: 90 %

Ondřej Fencl je nepřehlédnutelnou postavou současného hudebního tuzemského dění. Působí coby kapelník skupiny 5P Luboše Pospíšila a organizační a muzikantská duše mnoha dalších (Schodiště, Marsyas s Oskarem Petrem, Uširváč, společné hraní s Mertou a Hrubým…) a svou kapelu Hromosvod zakládal už na základní škole. Od té doby se v ní měnili spoluhráči, s nimiž doposud natočil pět desek (kazetové počiny z ranného mládí nepočítaje). Od té předchozí z roku 2020, Na kraji nebe, prezentuje Hromosvod svým jménem. Kdo by si nyní třeba v obchodě přehrál první a zároveň titulní skladbu alba Sen nenasytných kluků, rychlou, skočnou, s houslovým sólem jako od cikánské kapely a vtipným textem v refrénu evokující sloganem hit kapely Sto zvířat, a odnesl si desku na základě tohoto poslechu domů, mohl by být následně trochu překvapený. Žádná podobně rychlá a skočná už na albu není. To samozřejmě není na škodu. Až na několik málo spoluprací výhradní autor repertoáru desky Fencl jako by zvážněl, zklidnil se a se špičkovými muzikanty ve špičkovém studiu vyprodukoval křehké intimní písničky. Takový městský protiklad folkových bardů s rockovým základem. Typickým příkladem je nostalgická Bylo nám míň, začínající jen s pianem, podmalovaná tesknými houslemi, s naléhavým zpěvem a všemi těmi textovými pražskými peripetiemi od lokálky nad Prokopským údolím přes Petřín až po tramvaj dvanáctku, která v Hlubočepích končila. Tyhle rekvizity hlavního města má textař Fencl rád, Duha nad Žižkovem, jakoby volné pokračování písně Magnety z desky Divoký ticho Žižkova, je názvů pražských čtvrtí plná, k tomu přidá vůni a náladu nonstopů s poeticko-drsným obratem o dvou šavlích překřížených. Hudebně je to lehce houpavé blues s hammondkami, kytarovým sólem a houslemi snažícími se někde ve druhém plánu. Došlo i na v minulosti odkládanou taneční Ramzovou s kritikou jednoho rádia a rýmem „… dobrou noc tu lišky liškám dávají / každý jaro nějaký sny roztají…“ a větší prostor konečně dostaly i housle Hany Kašpárek Vyšínské. Čistým blues je pak Zemřelý město, pojednávající opět o Praze, tentokrát však vyprázdněné covidovými opatřeními. Fencl coby autor textů na desce plnými hrstmi rozhazuje nádherné poetické obraty, léto má po maturitě, slunko skládá reparát a je i záletný, nebe rozhrnuje záclony, a když ve skladbě V kapkách rosy zazpívá „… když k ránu z luk se mlha páří, přichází na mý mládí stáří…“, je v onom verši obsažená celá idea alba. Sen nenasytných kluků není deska k tanci, ale nejedná se ani o žádný intelektuálský výstřik pro pár nadšených zasvěcených. Je to soubor dospělých písniček vypovídajících o jedné generaci muzikantů vracejících se nad ránem noční tramvají z hraní a nějakého toho pivka v nonstopu k dětem a ženám, vzpomínajících při tom na první lásky a všímajících si všech těch drobných poezií všedních městských dní. K tomu výborně zahraných, zaranžovaných a zazpívaných.

Je to veselá deska, ačkoli se mihnou zamilovaný klaun před prázdným sálem, mušky smuténky i studená mlha. Folkrocková skupina Hromosvod, která má za sebou 400 koncertů, na novém albu Divoký ticho Žižkova podmaní. Živelným muzikanstvím: akustické nástroje, sóla houslí, příčné flétny, rocková rytmika, saxofon, ukulele a k tomu všemu hosté z extraligy. Třeba zappovská černohumorná Záhada hlavolamu je dobroušena hlasem Kamila Střihavky, písničkář Vladimír Merta zpívá i hraje na valašskou flétnu dvojačku, v sekané a milostně ironické Písničce, kde je zmíněn Olympic, sóluje Petr Janda.

Hlavní motor Hromosvodu Ondřej Fencl píše příběhy z Prahy, Ostravy i Francie. Lehká i těžší erotika, mnohdy mocněná vínem, třeba jako v úvodních Magnetech: „Říkala jsi mi Básničko/ zpívala's, když jsi mluvila/ a já ti koukal za tričko/ pak sis ho vínem polila…“ Najde se však i překvapivě dost něhy i povoleného množství smutku, viz Nedělní večery: „Bolí mě křídla (…) svě-dí mě duše/ hříva mi zřídla, víno se zkalilo…“ Překvapí znač-ně zrychlená verze písně Trubadúrská od Karla Plíhala. Snad jen těch pražských reálií se jeví být na desce nějak moc, ale to jenom detail. Celkově platí, co napsal o skupině Hromosvod již před pěti lety kritik Tomáš Hrubý: „Umí bezpodmínečně zaujmout, strhnout, vtáhnout do děje.“

„Když džbánek vína ke dnu spěje,/ bojím se, bojím, že se stmívá,/ že už se nikdy neusmějem,/ že už se trochu připozdívá…“ Máte pocit, že Mišík a Hlas už dlouho nevydali nové album (já vím: naposled loni), ale vám se zachtělo poctivého bigbeatu? Jako hromosvod použijte Hromosvod, respektive nové hromosvodí album Divoký ticho Žižkova. Folkrockovému uskupení, které nedávno oslavilo dvacetiny, na desce hostují Kamil Střihavka, Petr Janda i Vladimír Merta, zvuk vyparádil překvapivě Boris Carloff.

Nakladatelství Galén přichází sdalším příjemným dárkem pro ty, kteří zůstali věrní kouzlu zhudebněné městské poezie, jak ji pro několik generací reprezentují folkrockeři typu Vladimíra Mišíka, Vlastimila Třešňáka či Vladimíra Merty. Poslední z jmenovaných si na novém albu skupiny Hromosvod, jež v této tradici nejlepším možným způsobem pokračuje, dokonce zahrál na kytaru, zazpíval, zapískal, zafoukal na valašskou flétnu i zadeklamoval. Z dalších hostů jmenujme zkušeného baskytaristu Jaryna Janka, zvukového režiséra nahrávky Borise Carloffa, Petra Jandu a překvapivě též Kamila Střihavku. Frontman Hromosvodu Ondřej Fencl by si ale vystačili bez nich, jen se svou garážově bigbítovou partou. Deska nese název Divoký ticho Žižkova, a kdo je místní či z přilehlých vinohradských či karlínských končin, celkem dobře ví, co tím chce básník říci. Je fajn si zase jednou poslechnout ohlas poněkud skrytého muzikantského vření z hospůdek U Vystřelenýho voka, na Parukářce a tak podobně. Podobných kapel v Praze tolik nemáme – z hlavy mě napadají Sedící kameny (existují ještě?), případně v širším kontextu Filip Pýcha a jeho věčně Tajné slunce. Zároveň je to úplně obyčejná, upřímná výpověď o naprosto normálním životě plném průšvihů, chyb, těžkostí a malých, malinkatých vzpruh, jejichž součet většinou nemůže uspokojitvšechny ty unavené blízké duše kolem. Najdeme tu zdrsnělou romantiku (snad by jí mohlo být o fous méně, ale proč se po tom vozit) i vyslovenou deziluzi, bez níž to v současnosti – nechceme-li být schválně slepí – prostě nejde. „Našel jsem v zastávce cigára a knihu od pana Foglara…“ Tak se, málo platné, mění svět. „Ježek se proboural z klece ven, Jarka Metelka s Hojerem maj es-er-óčko na šípy a Červenáček u pípy.“ Nejhezčí jsou momenty, kdy se Ondřeji Fenclovi podaří vyjádřit pocit jen několika slovy: „Mám se dnes tiše, není mě slyšet.“ Melodie někdy zaujmou okamžitě (hned první píseň Magnety), jindy je člověk pouští z hlavy, což asi není dobře (Před Imperialem). Ale ono se to spíš musí poslouchat celé dohromady, vnímat jako náladu, třeba jako když prší, anebo když naprší a uschne. „Chodníky plný vody, odráží se v ní Praha.“ Ano, tak nějak jsem svoje město uviděl i v těchto písních.

Čtvrté CD folkrockového Hromosvodu je důkazem, že v hlavním městě nevzniká kvalitní muzika jen na Hanspaulce nebo v Dejvicích, ale i ve stínu žižkovského vysílače. Albu s výjimkou zrychlené verze Plíhalovy Trubadúrské autorsky vévodí aktivní kapelník Ondřej Fencl, učenlivý žák Vladimírů Mišíka a Merty. Nahrávka je postavená na akustických nástrojích, nechybí typické housle a příčná flétna i několik pro Hromosvod netradičních nástrojů, jako jsou saxofon, ukulele nebo kontrabas. Lehce melancholickou náladu podtrhují vesměs melancholické texty, mezi kterými vynikají Nedělní večery, které si dovedu představit v podobě vydařeného šansonu. Uplatnili se i nečekaní hosté – Kamil Střihavka je nepřeslechnutelný ve zvukově zajímavé Záhadě hlavolamu a v Písničce s textovým odkazem na Olympic si zahostoval na elektrickou kytaru Petr Janda. Dobrým vtípkem je závěrečná Nekonečná, svoji náladou opak depresivní Konečné z alba Svitavy. Důležitou práci odvedl Boris Carloff, který zkrotil různé nálady písní tak, že album drží pohromadě. Pokud se vinou nadprodukce nestane Fencl cimrmanovskou sopkou, která svou erupcí zahltí sama sebe, dočkáme se od něho ještě příjemných překvapení.

Tak jo, už jsem to slyšel, dvakrát a dost se mi to líbí. Moc dobré texty (většinou) jsou asi největší hřivnou alba, i tvůj autorský, neokázalý zpěv se mi líbí. Hudebně mi to evokuje občas Mišíka, občas Vlastu Redla i leccos dalšího, ale to nevadí. Písničky jsou většinou pěkné, někdy bych trochu přitvrdil v aranžmá (ale to je můj osobní vkus, jsem už holt ten bluesman a rocker a to má trochu jiné kořeny). Ne všechno se povedlo stejně, to obsazení někdy svádí ke zvukovým zbytečnostem, ale kus dobré práce to je. Ke konci deska trochu ztrácí dech, možná některé z těch posledních dvou tří věcí tam už nemusely být, ale to víš, je to můj zcela subjektivní pocit a zkušenost letitá říká, že méně je někdy více. (…)

„Žižkov je sám o sobě takové divoké ticho,“ říká Ondřej Fencl z kapely Hromosvod

Pražská folkrocková hudební formace Hromosvod nedávno oslavila dvacetiny. Po pěti letech od předchozího alba vydává další, v pořadí čtvrté CD Divoký ticho Žižkova. Od založení na pražské Základní škole Horáčkova ušla kapela kolem známého hudebníka Ondřeje Fencla (též Marsyas, 5P Luboše Pospíšila, Vladimír Merta trio…) kus cesty.

Vaše nové album má nezvyklý název. Lze si ho vyložit všelijak.

Vracel jsem se jednou časně ráno z hospody a vnímal ztichlé žižkovské ulice, to zvláštní tajemno někde pod pokličkou. Zrovna jsem míjel vysílač, když mě napadl slogan „divoký ticho Žižkova". V podstatě vzápětí mi naskočil celý text písničky a potažmo název a podhoubí celého alba. Žižkov, jak ho vnímám, je totiž velice specifické prostředí.

Chcete říct, že máte k Žižkovu vřelý vztah…

Bydlím v Bořivojovce, rušné ulici plné hospod. Cvrkot za oknem, ticho nad ránem, šumivé noci, to je velká inspirace. Takže ano, je to vřelý vztah. Natrvalo se k Žižkovu upírat nelze, ale jako materiál pro jedno album je to pastva. Okno do ulice mám pořád otevřené, tak uvidíme, jestli bude někdy druhý díl.

Jak vnímáte Žižkov po kulturní stránce?

Trochu mi občas vadí hluk z baru Bukowski a hospody Nad Viktorkou, kde to návštěvníci často dokážou táhnout až do svítání. Ale to k Žižkovu taky patří. Mám rád starý, špinavý, tajemný Žižkov, jak ho představuje neodolatelný film Fešák Hubert, tu poezii dávna. Ale stejně tak se mi líbí, jak tato městská čtvrť v posledních letech kvete, čistí se a barví. Přitom neztrácí svoji specifičnost.

Pro nezávislou folkrockovou hudební formaci musí být finančné náročné natočit jakékoliv album…

Nebýt různých dobrodinců, asi bychom si museli vzít hypotéku. Nutno proto poděkovat i městské části Praha 3 za sponzorský dar, v němž se angažoval místostarosta Alexander Bellu. Obal alba Divoký ticho Žižkova po výtvarné stránce zaštítila právě žižkovská radnice.

Jaká je nyní atmosféra v kapele?

Skvělá. Po roce práce máme novou desku, která je mimo jiné plná hostů zvučných jmen, objevují se Kamil Střihavka, Petr Janda nebo Vladimír Merta. Máme nádherný žižkovský fotografický obal zpod rukou Maťo Mišíka. Máme čtrnáct nových písniček a chuť je naživo předvést. Album jsme pokřtili 30. července na Sázavafestu ve Světlé nad Sázavou, kmotry byli Radim Hladík a Vladimír Mišík.

Chtěl byste něco vzkázat čtenářům Radničních novin?

Přijďte se podívat na některý z našich koncertů, seznam najdete na www.hromosvod.cz . Pořiďte si naše nové CD, dali jsme do něj srdce a kus života. Budeme moc rádi, když rozezní žižkovské ulice. Vždyť jsem ho skoro celé napsal tady za rohem.

Ticho navozující příjemnou atmosféru

Kapela HROMOSVOD vydala v nakladatelství Galén své čtvrté album a nazvala ho DIVOKÝ TICHO ŽIŽKOVA. Autorem třinácti písní je zpěvák, kytarista a hráč na klávesy a foukací harmoniku Ondřej Fencl, známý také z kapely Luboše Pospíšila i dalších formací. Nevím, zda z pověrčivosti nezůstal počet titulů alba u třinácti, jisté ale je, že si k doplnění na čtrnáct kapela vypůjčila rozjuchanou písničku Karla Plíhala Trubadúrská. Nejsem si jist, zda to bylo nutné, jsem přesvědčen, že stoprocentně autorské album by obstálo stejně dobře. Spolu s Ondřejem hrají v Hromosvodu houslistka Hana Vyšínská, flétnistka Tereza K. Koucká, baskytarista Jiří Vlasák a bubeník Jakub Homola. K nim ještě patří dva hosté s velkým podílem na nahrávce – kytarista Vojtěch Jindra a saxofonista a flétnista Marek Buble. Vedle této základní sestavy tu je ještě osm hostů dalších, mezi nimi i Petr Janda hrající na elektrickou kytaru v Písničce a Kamil Střihavka doplňující Ondřejův zpěv v Záhadě hlavolamu, což je píseň přenášející postavy z Foglarových Rychlých šípů do současnosti. V té se také recitativem uplatnil další důležitý host Vladimír Merta, hrající v úvodní písni na kytaru a v dalších titulech zpívající, pískající a foukající do valašské flétny. Připomenuta by mohla být i Pája Táboříková, plavovlasá bubenice kapely 5P Luboše Pospíšila, která svému kolegovi Ondřejovi přispěla zpěvem několika vokálů. Ondřejova hudba se poslouchá velmi příjemně, na čemž se jistě podílejí i výborné aranže a výkony všech muzikantů. Texty nabízejí témata milostná (Magnety, Jedeme vlakem, Mezi řádky), a to i ta ne zcela šťastná, jako například v písni podivně nazvané Ešte raz. Je tu i odraz muzikantského cestování, kdy se autor dostane ze Žižkova až na břeh Ostravice (Před Imperialem), ale své místo tu má i počasí – Praha odrážející se v kalužích na chodníku (Vyprodáno), nebo vyhlídka na sáňkování na Petříně, znějící v ničivém srpnovém horku jako sci-fi (Nekonečná). Jako doplněk poslechu alba lze doporučit listování bookletem, který je součástí obalu, a vedle všech textů obsahuje i několik fotografií ze Žižkova. Autor grafického zpracování Maťo Mišík vtipně umístil jednu z nich, pořízenou v pěším tunelu spojujícím Žižkov s Karlínem, pod uložený disk, takže kruhový profil podzemní stavby vizuálně koresponduje s kruhovým výliskem v plastové části obalu.

Ivan Kott

Kytarista, zpěvák a hráč na klávesy a foukací harmoniku Ondřej Fencl působí kromě domácího Hromosvodu ještě v mnoha jiných kapelách (5P Luboše Pospíšila, Schodiště, několik revivalů), které také manažeruje. Čtvrtá deska Hromosvodu je kromě předělávky Trubadúrské od Karla Plíhala a jedné výpomoci s hudbou bubeníka Jakuba Homoly kompletně celá jeho autorským dílem. Coby šikovný manažer si na nahrávání pozval hosty Kamila Střihavku, Petra Jandu, Borise Carloffa (v jehož studiu se deska točila), Vladimíra Mertu a další muzikanty a vznikla kolekce čtrnácti písniček, jež by se daly společným jmenovatelem označit jako milostný městský folk rock. Textař Fencl často používá přirovnání k počasí a ročnímu období, rýmy (Libně – polib mě) nebo slovní obraty (ospalý duši v břiše kručí). Vedle klasického nástrojového obsazení je tu navíc ještě příčná flétna Terezy K. Koucké a především housle Hany Vyšínské (ještě také Inflagranti), které dodávají většině skladeb tu pravou atmosféru (Nedělní večery, jako jedna z mnoha), jinde se zase ozve hostující saxofon Marka Bubleho. Desku, s výpravným bookletem z dílny Maťa Mišíka a černobílými snímky Kateřiny Smidové, pokřtili na Sázavafestu Vladimír Mišík a Radim Hladík. Právě tvorbě prvního z kmotrů se písničky čtyřiatřicetiletého Fenda nejvíce podobají a nejen jeho fanoušci by tedy rozhodně neměli zaváhat.

Ondřej Fencl založil skupinu Hromosvod na základní škole. Za více než 15 let existence se z Hromosvodu stala suverénní folkrocková kapela, kterou by bylo škoda přehlédnout. Přečtěte si recenzi jejího třetího alba Zimní čas.

Po zkušenosti s minulým, docela povedeným albem Svitavy jsem od Hromosvodu čekal spíše pochmurné až pesimistické písně v pestrých folkrockových aranžích. Mohl jsem se obávat základních chyb v přízvucích a obecné češtiny v neúnosné míře a naopak jsem se těšil na zajímavé obrazy a obraty a na typický rukopis kapelníka Ondřeje Fencla, na který si posluchač velmi rychle zvykne.

Album Zimní čas mě však překvapilo především tím, jak je dobré. Nejzásadnější chyby z předchozích dvou desek se neopakují, nestandardních gramatických tvarů („všema směry“) je jak šafránu, kostrbatých a jinak nedotažených pasáží v textech („Čas běžel dopředu a já zas dozadu“) jen několik. O mnoho lepší než dřív je Fenclův zpěv (Ryby) a aranže vlasatého folkaře také zrají ke spokojenosti jistě nejen mé. Kapela nasadí laťku pěkně vysoko hned v první písni (Špatný časy) a pokračuje přes „skočné irské reggae“ Tanečnice, tvrdší folkrock à la Jethro Tull Ztracenej, melodii Františka Nedvěda zpracovanou jako od AG Fleku (Spolu) až po závěrečné něžné Nebe nad Berounem, příhodně označené jako Plíhalovka. Písně Hromosvodu se často po několika nenápadných taktech rozvinou do bohatě propracované podoby (Ztracenej), avšak právě v „Plíhalovce“ je slyšet, že Fencl přes zkušenosti z rockové muziky nezapomíná ani na jiskřivou akustickou kytaru. Mimochodem rockovou Hudbu Praha, v jejímž revivalu Fencl hraje, připomínají dívčí vokály v Tanečnici. Na druhou stranu melodie Zákazu vjezdu mi v několika momentech připomněla Dalibora Jandu – a to teď opravdu nemyslím pejorativně, neboť navzdory kýčovitým textům a zploštělým aranžím uměl Janda napsat hit.

Pokud jde o obsah textů, pochvalu zaslouží především titulní píseň Zimní čas s téměř geniálně zpracovaným tématem časové pasti, která nastane při přechodu na zimní čas. Co dělat s tou hodinou navíc? A není taková prázdná – a opět temná – vlastně celá zima, jak můžete číst v druhém plánu? A co chce kapela říct tím, že v zimní – jen na pár taktů – zdůrazní houpavý letní rytmus reggae a vzápětí přidá ještě rozdováděnější funkovou figuru?

Témata ostatních písní už bohužel tak originální nejsou. Fencl řeší vztahy s dívkami (místy zajímavě a dojemně, jen těch princezen a vil je už v jeho písních příliš), případně alkohol – doslova (Tanečnice) i obrazně (Pochyby – „Léto si vlezlo do sklepa, zřejmě se uchlastalo“).

Hromosvod se samozřejmě má v čem zlepšovat, avšak za své třetí album se v žádném případě nemusí stydět. Je pestré, dobře zahrané, přesvědčivě zazpívané, obsahuje několik velmi dobrých písní… Nevadí ani to, že autorem nejvýraznější melodie (Ryby) je George Harrison. A že se Ondřej Fencl ve svých textech i aranžích občas opakuje? Ani to není tragédie a navíc věřím, že příště nás překvapí ještě příjemněji než tentokrát.

STARÝ DOBRÝ HROMOSVOD Pražská skupina Hromosvod se na české klubové scéně pohybuje už hezkých pár let a byť si ji řada posluchačů vybaví spíš jako koncertní „support“ známějších jmen – od Vladimíra Mišíka a Luboše Pospíšila po Jablkoň či Lenku Dusilovou -, odehrála stovky samostatných koncertů a vydala tři alba. I na tom posledním, nazvaném Zimni čas, navazuje soubor soustředěný kolem zpěváka a – mimochodem hudebního publicisty – Ondřeje Fencla na to nejlepší z českého folkrockového písničkářství, ať už si vzpomeneme na Marsyas sedmdesátých let či Nahlas dekády následující. Poctivá muzika nesurfující na jakékoli z módních vln. Milan Šefl

Skvěle zaranžované princezny

Vlastně jsem si myslel, že takové muziky bude v současnosti víc. Desek se slušným folkrockem, v kapelním pojetí – tedy ne dobarvovaní písničkáři – a nepočítám špičkové stálice žánru a taky demonahrávky (třeba slibné) začátečníků. Zimní čas sem rozhodně patří: třetí řadovka kapely, která hraje už natolik dlouho (16 let), že je to na jejích instrumentálních výkonech velice znát. A která je natolik mladá, že slyšitelně vnáší tuto vzácnou ingredienci do našeho stárnoucího žánru. Rozpor předchozích dvou vět je vyřešen tím, že Hromosvod spolu hraje od třinácti let jeho členů, respektive kapelníka, tvůrce písní, aranžéra, zpěváka a kytaristy Ondry Fencla. Nikdo jiný z dnešní sestavy u zrodu kapely nestál a přes platnost toho, co jsem řekl o plnokrevně kapelním pojetí hudby, Hromosvod s osobností Ondřeje Fencla stojí a padá.

Hrát uměli vlastně už na první desce (17 lízátek, 2004), písničky vzbuzující pozornost se objevily na druhé (Svitavy, 2006). Co nového přinesl Zimní čas? Hromosvodu to ještě lépe hraje a zvuk desky je ještě dokonalejší (mix a mastering – studio Michaela Vašíčka). Sound Hromosvodu naživo je dán napětím mezí dvojicí virtuózních sólových akustických nástrojů (housle – Hanka Vyšínská a příčná flétna – Tereza Koucká) na jedné straně a důrazně tvrdící rytmikou (bicí – Jakub Homola a baskytara – Jiří Vlasák) na straně druhé. Na desce toto schéma tvoří pouze základ, který je dále obarvován, zjemňován, či převrstven řadou dalších nástrojů. Hodně jich nahrál sám kapelník: foukačku, mandolínu, elektrickou kytaru a na tomto albu velmi důležité klávesy. Co se hostů týče, nejvíc je jich tu kvůli hlubokým tónům: trojice baskytaristů (Jaryn Janek, Martin Štec a Martin Kudlička) a jeden kontrabasista (Rasťo Uhrík) nechali domácímu Jiřímu Vlasákovi snad jedinou skladbu. Fenclova kolegyně z jiných projektů Pája Táboříková zpívá sbory; v jednom případě (Tanečnice) je dívčí sbor dokonce protiváhou Fenclova hlasu, což dosud nebylo součástí kapelních postupů. Zvuky perkusí přiletěly ze studia Romana Lomtadzeho z Los Angeles, zatímco nádherné dobro určující odlišný sound skladby Nebe nad Berounem nahrál Michael Vašíček. Z této matérie jsou poskládány hutné a vrstvené doprovody i lehounké mlžné podkresy, divoké reje tónů nejrůznějších barev, objevné zlomy rytmické i melodické, nápaditá a neopakující se sóla – nesóla a lehoučké inspirace z jiných žánrů (reggae – Tanečnice, jazzově-vinárenský spodek – Uvařil jsem si čaj, troška Keltů – Špatný časy…). Nebe nad Berounem je sice nadbytečně, ale trefně označené jako Plíhalovka, ve skladbě Svitavy II lehce „straší“ elektrika Libora Mikošky. Co se týče instrumentálních a aranžérských dovedností, je album jednoznačně pochoutka.

Zlepšil se i Fencl jako zpěvák. Sice bude mít asi vždy blíž k písničkářskému zpívání než k nezaměnitelným velkým hlasům, nicméně co se techniky týče, nikde žádná chyba, kterých byla ještě minulá deska plná. Ondřej se snaží zpívat hodně emotivně – až je to z mého pohledu zejména v hlubokých, pomalých slokách na hraně (Uvařil jsem si čaj) – ale nikdy ne hystericky; snaží se písničkám sloužit co nejlépe.

Ach ano, písničky: tady mám pocit, že je Zimní čas o stupínek níže než předchozí Svitavy. Možná je tu méně velkých písní a hlavně se asi některé vzory začínají trochu opakovat. Až teatrální tragika od minule vymizela a zůstalo hlavní téma „básník a jeho ženy“. Ano, je to nejobvyklejší inspirace, co píseň písní jest, ale když se autorovi na minulou desku podaří až nezvykle povedená píseň o nešťastné lásce (Konečná), je o to méně pravděpodobné, že to zopakuje i tentokrát (Zákaz vjezdu) – atp. I úvahy o tom, jestli náhodou nejsem mizera, kupodivu lépe vyznívají jako vrstvička na dně jinak veselé písně (Tanečnice) než pochmurná, bezmála existenciální záležitost (Ztracenej, popř. Špatný časy). Nejlepší je titulka s výborným nápadem: možná je Fencl opravdu první, kdo zachytil tu divnou noc, kdy vlaky na hodinu zastavují na venkovských nádražích a my čekáme, až se vrátí „minuty jarem zavražděný“.

Slabiny hodnoceného alba bych hledal hlavně v textech, ačkoliv ani v nich není zjevný průšvih. Muzika má taky několik slabších momentů (absence výraznějšího nápadu v Svítá, těžko únosná pompéznost v Ztraceném), ale jako celek stojí za pochvalu.

Vlastně těžko na cokoliv prstíkem káravě ukázat: i ty méně chutné ingredience do dobře fungujícího celku zvaného Hromosvod zapadají. Ale vím, že až se Ondřej Fencl posune od svých princezen, víl, a hvězd z Hvězdy zase někam o kousek dál, bude se mi to líbit ještě o kousek víc.

Ondřeje Fencla jsem si do Kuřimi na Medové dny pozval hned dvakrát. Jednak jako člena kapely Mrtvej Brouk hrající revival Beatles a jednak jako frontmana folkrockového Hromosvodu, který si přivezl zbrusu nové CD Zimní čas. Počasí bohužel moc nepřálo, a zatímco předchozí den bylo nádvoří plné, déšť a vlezlá zima způsobily, že v neděli 26. září bylo na nádvoří pár desítek lidí. Obě kapely ale zahrály výborně, lidi vydrželi, na přídavky došlo a my jsme pak s Hromosvodem šli rozmrznout a najíst se do místní restaurace Stará škola. A to byl okamžik, kdy jsem zapnul nahrávání a začal se Ondřeje ptát. Ostatní ho občas doplňovali.

Máte nové album, jak dlouho na něj materiál vznikal?

Nedávno jsem dělal dataci písniček a zjistil jsem, že většinu jsem napsal (nikoliv zaranžoval) v letech 2003–6. Už když jsme vydali předchozí cédéčko Svitavy, dvě z nich jsme naživo hráli. Po roce 2006 jsme přidávali do repertoáru tak tři ročně, nejnovější je loňské Nebe nad Berounem.

Kdo vám to vydává a jak jste to nahrávali?

Vydáváme si to sami a nahrávali jsme po kouskách. Po bytech, ve studiích, všude možně. Nejdřív udělal Jakub Homola pracovní bubny, do nich šla postupně basa, kytary, housle, flétny, pak zpěvy, ty se dělaly u mne doma, pak bicí naostro ve studiu. No a potom jsme to postupně doplňovali. Klávesy, elektrické kytary, mandolina, všelijací hosti, znovu basa v části písniček… Furt se vylepšovalo, zjišťovalo, že něco chceme jinak, že to ještě není ono, že to může být ještě lepší. Trvalo to dva roky.

Na basu vám někde hraje Jaryn Janek, kterého folkaři znají z Benedikty a jinak hraje třeba v MEDu. Jak jste k němu přišli?

Náš Jakub s ním hrál v kapele Chameleon. Dneska Jaryn basuje především u Kamila Střihavky. Už kdysi v Benediktě jsem z něj byl na větvi – takhle má znít basa. Nahrál nám hlavně bezpražcovku. Nějakou basu točil taky Martin Štec z bývalé Vltavy, se kterým hraju u Luboše Pospíšila, něco jazzman Rasťo Uhrík na kontrabas. Je tam i spousta hostů na další nástroje, třeba Roman Lomtadze na bonga.

Autorsky je to téměř stoprocentně tvoje záležitost.

Z devadesáti procent. Výjimkou je jeden George Harrison z postbeatlesáckého období a jeden František Nedvěd z desky Spirituál kvintetu Šlapej dál, ke kterému jsem napsal vlastní text. S Harrisonem byly strašný trable s uznáním OSA a právy dědiců, ale ta píseň za to stojí.

Dospívání v hudbě

Je to vaše třetí oficiální deska. Vy jste začínali jako velmi mladá kapela, což vždycky znamená potíže se starým repertoárem, jak mu odrůstáte a začíná být tímpádem poněkud nedůvěryhodný v podání už dospělých. Co to pro tebe znamená dospět v hudbě?

To je složitá otázka, nevím, jestli to dokážu formulovat, ale stačí si poslechnout starší nahrávky a hned to slyšíš. Dneska mi připadá, že předchozí deska Svitavy je občas zpívaná dost příšerně. Když jsme dělali Svitavy, tak mi připadalo, že je divně smícháno předchozích 17 lízátek. V době Lízátek mi přišlo, že to je zase neskutečný rozdíl, protože jsme poprvé natáčeli ve studiu a předtím to byly jen takové hrátky s dvoustopým kazeťákem. V roce 1999, když jsme jako děti stáli na Konopišti na pódiu Folkového kvítku, jsem měl pocit, že to je největší maximum. To se tak furt posunuje s tím, jak člověk získává zkušenosti a hudebně se vyvíjí.

Ty hraješ v různých kapelách, kde můžeš sbírat zkušenosti od starších kolegů. Zejména od Luboše Pospíšila. Konzultuješ s ním nějak svou tvorbu?

Moc ne. Občas k tomu něco poznamená. Třeba když jsme hráli společný koncert 5P a Hromosvodu, přišel a řekl: „Ta nová písnička, v tom je jasný posun.“ To potěší.

On je interpret, zpívající skvělé texty skvělých textařů. A při poslechu nové desky Hromosvodu jsem měl pocit, že textařsky je tvůj posun velký. Jak na sobě jako textař pracuješ?

Že bych se nějak vzdělával nebo hodně četl, to ani ne. Spíš hltám dennodenně kvanta muziky napříč spektrem a u českých kapel hodně poslouchám texty – Nebřenského Vltava, to je škola řemesla. Nebo přirozenost textů, které zpívá Vladimír Mišík. Anebo skloubení vší dokonalosti u Buty. Já sám jsem si poslední dobou začal víc hlídat, aby to bylo česky, správně přízvuky, vnitřní rýmy a tak. Texty mě napadají dost spontánně, nedokážu je vysedět. Přijde nápad, a pak je to rychle hotový. Maximálně když jdeme nahrávat, tak si to projdu, jestli tam nejsou kraviny. Třeba v písničce Uvařil jsem si čaj se až při nahrávání zjistilo, že mi tam jablka dozrávají, a o pár slok dřív jsme v květnu. Tak jsme to museli předělat. Jeden, dva texty budu mít i na nové desce Luboše Pospíšila. Museli mě k tomu dotlačit, protože mi bylo trochu žinantní dělat texty na desku, kde je má vedle mě taková persona jako je Pavel Šrut. Ale chtěli to, tak to mají. Snad mě kritika neukamenuje.

Z čeho se skládá Hromosvod

Kdo z vás hraje ještě s někým jiným kromě Hromosvodu? Aneb představme si kapelu.

Ondřej: Já hraju s Lubošem Pospíšilem, se Schodištěm neboli Nahoru po schodišti dolů bandem, s Mrtvým broukem, revivaly Lucie a Hudby Praha / Jasný páky. A ještě mám autorský bigbítový projekt Nahoře pes. Takže toho je spoustu, ale naštěstí tomu všemu dělám management, tak se to dá skloubit.
Ondřej: Jakub Homola, bicí, hraje ještě s G-bodem.
Jakub: To je taková instrumentální kapela kytaristy Petra Henycha. Byly doby, kdy jsem hrál v šesti kapelách, s Vilémem Čokem, chvíli i se Schodištěm… to už je naštěstí pryč. Mám teď jen Hromosvod a G-bod.
Ondřej: Tereza Koucká, flétnistka, teď především uspává malého Kryštůfka. Hraje asi jen s námi.
Tereza: A s Vinohradským symfonickým orchestrem.
Ondřej: Hanka Vyšínská, houslistka, hraje s Ruah a Marcipánem. Čtenáře Folku bude určitě zajímat, že vystupovala na padesátinách Michala Davida…
Ondřej: Jirka Vlasák, baskytara, se mnou působí v revivalu Lucie, dřív i v Uširváči.

Jak dlouho je kdo z nich v Hromosvodu?

Nejdéle Tereza, od roku 2002, Hanka a Jirka pět let, Jakub tři. První osmiletku, to období kinderfolku, nikdo z nich nepamatuje.

Vy jste pražská kapela, proč se vaše druhé album jmenovalo Svitavy?

To se váže k jedné víle ze Svitav. A líbilo se mi i to slovo samo o sobě. Je v něm něco jako svit naděje. Přišlo mi to dobré jako název pro celkem temné album s temnými ilustracemi, aby to nebyl až zas takový pesimismus. Ta tematická linie ještě trochu prosvítá i na novém CD, v písničkách Zákaz vjezdu a Svitavy II.

Provoz po vlasti

Jak moc máte hraní a kde se pohybujete?

Hrajeme tak čtyřicet koncertů do roka. Víc jich ani moc není možné časově zvládnout. Koncertujeme všude od Aše po Jablunkov, snažím se Hromosvod různě přišívat k známějším jménům, třeba jedeme několik štací s Jablkoní, nebo s Vláďou Mišíkem, který už sám celý koncert neuzpívá. Samostatná klubová hraní mimo Prahu jsou problém, v klubech mají dnes často prázdno i muzikanti zvučných jmen. Nejde o to, že by nás nezvali a nezaplatili, ale mně se nechce hrát pro pět lidí a pak klopit oči před pořadatelem, který na tom prodělal kalhoty nebo grant. Tak se snažíme nejdřív v místě zahrát na akci, na kterou přijdou lidi sami od sebe, a pak už ten klub třeba jde. Čili v létě fesťáky, různé slavnosti, nejčastěji se pohybujeme po té nejhorší dálnici. Jezdí se na Moravu, na Hradec, míň jižní Čechy a vůbec nejméně na západ od Prahy. Přitom ta dálnice na Rozvadov je tak příjemná. Jenže pokud ve všech kapelách, kde jsem, odehraju sto padesát koncertů ročně, tak po rozvadovské dálnici jedu stěží desetkrát.

Při všech tvých hudebních a manažérských aktivitách předpokládám, že tě to zcela vytěžuje.

Jsem vystudovaný novinář, takže když zbude chvilka, píšu pro Lidové noviny, E15 nebo Report, abych nezakrněl – většinou po cestách na koncerty s notebookem na klíně. Od vydavatelství mi chodí hodně CD, tak se snažím poslouchat, co to jde. Nenechávám si ujít jedinečné koncerty z domácí i zahraniční produkce a nenechávám si ujít rozhovory se zajímavými lidmi. Letos jsem dělal pro noviny třeba Mišíka, Bobka, Kollera, Jardu Svobodu, Michala Malátného…

Jak zkoušíte?

S Hromosvodem jsme teď byli tak zaměstnáni deskou, zejména já, Jakub a Hanka, že jsme ani nedělali nové věci a měli tak pět zkoušek za rok. Jednu celodenní jsme absolvovali před říjnovým křtem CD, kde byla spousta hostů včetně Vládi Mišíka a hrály se nejen naše, ale i jeho věci. Těším se, až odjedeme podzimní šňůru a začneme pracovat na nových věcech.

Písničky Hromosvodu

Písničky na Zimním času mají rozmanitou stopáž, od dvou do sedmi minut. Nemá někdo v kapele pocit, že sedm minut je dlouhá píseň?

Ondřej: Oni jsou zvyklí. Na Lízátkách měla Beruška přes sedm minut, na Svitavách Konečná pět a půl. Lidi na koncertech mají naše dlouhé písničky hodně rádi.
Jakub: Ony nejsou jednolité, pořád se tam něco mění. Ondřej: To uteče jako voda. Je pravda, že na festivalech z těch dlouhých zařadíme maximálně jednu.

Přineseš písničku do kapely a co se s ní děje?

Většinou ji napíšu do not, takže základ aranžmá je můj. Občas se něco mění, třeba se zjistí, že dvojzvuk houslí a flétny je vzájemně špatně položený. Na Svitavách jsem aranžoval i bubny, to už se mi nechce a hlavně to není potřeba – Jakub si na to přijde sám. Mám o výsledné podobě písní dost utkvělou představu předem, občas se ovšem ukáže, že ta má představa byla blbá. V posledních letech se aranžérský podíl ostatních zvyšuje, zejména s příchodem Jakuba. A čím dál víc taky do písniček mluví houslistka Hanka, jak nám hudebně roste. Třeba teď u Tanečnice mě přesvědčili, že tam líp sedí úplně jiný rytmus, tomu se přizpůsobila i basa a tak dál.

Začínali jste jako dětská kapela. Rostlo s vámi publikum, nebo jste si našli jiné?

Rostli s námi moje rodiče a ostatní příbuzní. Jinak už tím, že se kapela obměnila, v publiku moc lidí, co chodili v minulém století na Klamovky, není. Od vydání CD Svitavy v roce 2006 se to hodně proměnilo.

Vy jste na pódiu pohodoví a vtipní, ale písniček moc veselých není.

Napsat veselou písničku, pokud není dětská, není jednoduché. Třeba Tanečnice je pojatá vesele, ale vlastně není o veselých věcech. Snažil jsem se tentokrát o větší tematickou pestrost. To znamená, aby písničky nebyly jen na téma, na nějž cílí 99% všech písní světa. Zimní čas je třeba o hodině navíc, která nastane, když se mění čas – vlaky se zastaví a dějí se věci. Nebo Pochyby, to je písnička o depce, která se dostavila, když jsme se v roce 2006 vybourali cestou ze Sázavafestu do Svitav. Nikomu se obrovskou náhodou nic nestalo, jen auto šlo do šrotu… uvědomil jsem si to všechno až druhý den a vznikla píseň. O té nehodě v ní není ani slovo, ani náznak – spíš ten pocit.

Závěrečná píseň Nebe nad Berounem má podtitul Plíhalovka. Připusťme, že kytara v ní je taková plíhalovská. Plíhal tě zajímá?

Samozřejmě, je to jeden z nejlepších tuzemských autorů a zajímá mne i jako kytarista. Poslouchal jsem ho, stejně jako Nohavicu od malička, protože ho poslouchali rodiče. Plíhalovku jsem složil vloni v říjnu, bylo to po inspirativním víkendovém mejdanu v Koněprusích u Berouna, kde jsme hráli na kytary mimo jiné Plíhala. Když jsem v neděli večer napsal text, okamžitě mi k němu naběhl kolovrátek, který zněl fakt plíhalovsky, což se mi zdálo, že nemůže projít. A tak jsem napsal Karlovi, jestli by nám k tomu kytaru nenahrál. Přišlo mi, že by to byla ta nejlepší legalizace. Zkoušel jsem mu i volat, jenže on měl nějaké období, kdy nereagoval. Já ho osobně neznám, ale Petr Fiala z Mňágy mi řekl, že Plíhal má občas takové období třeba rok. Rok jsme čekat nemohli. Tak jsem to nakonec zapidlikal já a poprosil jsem Michaela Vašíčka, aby tam nahrál dobro, ať se to trochu pohne jinam. Přidal se Rasťo Uhrik na kontrabas a myslím, že se to povedlo. Písnička se našemu zvuku vymyká, což je charakteristické pro celých posledních deset minut desky Zimní čas. Tam se dějí věci.

Jevištně máte výhodu, že jsi nejen frontman z logiky věci, ale i vizuálně. Takové to dlouhé hubené uprostřed. A kolem tebe dvě pohledné holky, blondýna a bruneta. To vyšlo od přírody, nebo jste je přesvědčili k přebarvení?

Ondřej: Od přírody. A je pravda, že mi to od začátku přišlo vizuálně dobré.
Jakub: Stejně řešíme i záskoky. Houslistky blond, flétnistky tmavovlasé.
Ondřej: To je pravda. Každopádně to, že v kapele jsou holky, je náhoda. Hromosvod nevznikl programově jako kapela s holkou, ale vždycky tam nějaká byla. Vytváří to dobré pnutí, na šňůrách je veselo, princezny kvokají, tetřevi tokají.

A neláká tě napsat pro ně nějaký text?

Nějak nenalézám odvahu nebo se mi spíš prostě nechce, protože nevím, kde začít. Ptala se mě na texty i Pája Táboříková, která bubnuje u 5P a krásně zpívá – jako Joplinka. Když už pro někoho, tak bych napsal písničku pro ni, protože znám její rozsah, charakter hlasu a taky duši. Možná k tomu někdy dorostu. Teď když napíšu dobrej text, je mi líto ho někomu dát. Nechám si ho radši chamtivě sám.

Píšeš napřed muziku, nebo text? Jak vzniká tvoje písnička?

Když vezmu do ruky kytaru, začnu něco náhodně hrát. Do toho mi přiběhne nevím odkud melodie a napadne mne slovo. První slovo. Když neudělám text, tak to zapomenu, takže pokud mám pocit, že ten nápad je dobrý, dělám na něm. Nikdy nevím, kam mě text přivede. I proto mi přijde těžké psát pro někoho jiného. Třeba u Zimního času mě napadlo nejdřív „jako když utne, vlak se v poli zastavil“. A z toho se ta myšlenka vyklubala. Někdy si v tom lidi najdou i to, co tam podle mě není. Myslím, že takhle tvoří třeba David Koller. Používá zajímavá a náladotvorná slova a spojit si je lidi nějak dokážou, i když v tom textu to přímo není. Příběh si k nim najde cestu sám. Já se snažím, aby tam nějaký příběh ve finále byl, i když je to třeba jenom příběh deštivého dne.

Dát o sobě vědět

Pro tebe je Hromosvod kapela číslo jedna, z těch, kde hraješ. Ale nebojíš se, že aby ses uživil, budeš muset hrát s těmi revivalovými?

Když přijde nabídka pro Hromosvod, neohlížím se na to, že bych mohl hrát jinde za dvacet litrů s revivalem a vezmu automaticky Hromosvod. Ten vývoj je takový dávno. Hodně hrajeme s Lubošem Pospíšilem, s Hromosvodem a Schodištěm a jenom tohle by mě jakž-takž uživilo. Revivaly jsou bonus, i když příjemný, snažím se ale mít je jen jako doplnění. Proto taky třeba Lucie revival ročně odehraje třicet štací a dalších třicet odmítne, i když je to rito.

Co bude tím nejdůležitějším způsobem, jak o sobě může dát vědět kapela typu Hromosvod, aby o ní lidi věděli?

Koncerty. Nám se CD neprodávají kdovíjak, teď to trochu stouplo s vydáním Zimního času – uvidíme, jaký bude další vývoj. Každopádně, čím víc máme koncertů, tím víc CD prodáme. Drtivá většina lidí, kteří si na slavnostech přijdou pro desku, nás vidí poprvé. Sem do Kuřimi, pokud vím, přijeli záměrně na Hromosvod tři. Skok k tomu prosadit se je pořád veliký.

Myslíš, že návrat folkových pořadů na ČT může něco změnit?

Když jsme s Lubošem hráli v Noci s Andělem, tak nás viděla spousta lidí a návštěvnost se pak trošku zvedla. Ono taky záleží, jestli v té televizi jsi večer nebo v jednu v noci. Nejvíc by nám prospělo, kdyby nějakou písničku nasadila rádia v pravidelné rotaci. Ale to je u tohoto žánru spíš iluze.

Je nějaký rozdíl v tom, jestli festival dělá někdo přes dvacet let, nebo ho dělají mlaďoši?

Myslím, že se to spíš odvíjí od celkového charakteru toho kterého open-airu, od toho, jestli to je sponzorsky vymodelovaná akce, kde někdo dostal balík, tak udělá fesťák, nebo jestli jde o akci, která vznikla zespoda, na první ročník přišlo sto lidí, na druhý tisíc, na třetí deset tisíc – takhle funguje třeba Sázavafest, který je dneska obrovský, ale hrajeme tam moc rádi. Stejně tak máme oblíbené malé festivaly, které dělají nadšenci, co na tom prodělají boty. Před čímž smekám. Většinou jim je přes třicet, už mají rodinky a dělají si radost.

Na jaký slogan nabízíš Hromosvod?

Posílám pravidelně koncertní nabídky a do médií tiskové zprávy. Chválím v PR materiálech kapelu jako celek, aby to nepůsobilo tak samožersky, ale prostě v momentě, kdy je manažer a muzikant jedna osoba, skromnost jde stranou – nesmí se stydět nabídnout sám sebe a cpát se, kde to jde. Pořadatelům píšu, že Hromosvod koncertně funguje všude, že je to živé, energické… Sousloví „neotřelý folkrock“ už se nám zprotivilo. Uvedu spíš, že jsme hráli před Mišíkem, Jablkoní, Druhou travou, Nerezem a jejich publikum nás i jako předkapelu vytleskalo k přídavkům.

Dovedeš si představit, že jednou si budete předkapelu vybírat vy?

Z mého dětského snu, že budeme slavní zrovna s Hromosvodem, už slevuju. Já nevím, jestli to dneska ještě vůbec jde. Stačilo by mi ke štěstí, kdyby na nás pravidelně chodilo třeba sto, dvě stě lidí jako na samostatnou kapelu do klubů po celé republice. Jestli se to jednou stane, tak si pak určitě vzpomenu, jak jsem loudil u známějších kolegů, ať nás vezmou sebou a budu podobně vstřícný k potenciálním předkapelám Hromosvodu.

Tak díky, že jste k nám přijeli, zkusím příště objednat lepší počasí. A ať vám to funguje.

Hodina, která není

Skupina Hromosvod vydala své třetí oficiální album Zimní čas. Ondřej Fencl, frontman a prakticky výlučný autor kapely, podle mého soudu textařsky stále roste.

Když se mění letní čas na zimní, vznikne vlastně hodina navíc, hodina, která není. Je to tak trošku hra na téma, co bys udělal, kdybys měl hodinu navíc. Hodinu, která se nepočítá. A stejně tak je to povědomí, že neexistence času, to je smrt. Je to také zachycení podzimní melancholické nálady. A příběh vyprávěný od jednoduchého reálného pocitu směrem k poetickému vidění zákona zachování.

Zimní čas

Jako když utne, čas se v poli zastavil,
Nanejvýš nutné na hodinu ztratit cíl.
Úplně všude najednou vlaky zastavily,
něco na tom bude, mně taky docházejí síly.

V časový pasti náhle mě rozbolelo břicho
po celý vlasti na hodinu mrtvý ticho.
Šedesát minut, vteřiny v masovým hrobě,
necítím vinu, můžu bejt nevěrnej sám sobě.

Nejsem tady, na hodinu jsem zhas,
k slunci zády, čekám na zimní čas.
Jinde ptej se, na otazníky kašlu,
prostě nejsem, generálka na šlus.

Prázdný kapsy na plnym pohřebišti minut,
Piju absinth a potom odhodlám se k činu.
A ze všech koutů hodiny jarem zavražděný,
náhle jsou tu, do světabolu vypuštěný.

Nejsem tady…

Pochopitelně jste si jistě sami všimli, že všechny verše mají vnitřní rým někde po druhé stopě. Formálně pravidelná píseň (dvě sloky, refrén, sloka refrén) tak v sobě obsahuje další formální pravidlo, které z ní nevyčnívá, ale je dodrženo s elegancí a lehkostí.

Ondřej Fencl – Zimní čas z alba Hromosvod – Zimní čas
vlastní náklad, 2010

Zuzana Michnová (Marsyas):
„Ahoj Ondřeji, vyposlechla jsem si muziku a musím říct – že dobrý. Je to hodně intimní, to mám ráda.“

Lou Fanánek Hagen (Tři sestry):
„Během procházky jsem se rozhodl najít Zimní čas, který vzal za své během stěhování pracovny.. nicméně jsem ho našel!! A je to krásný a poklidný protipól Tří sester.“

Jarda Svoboda (Traband):
„Ondřeji, máš šikovný muzikanty a tvoje lpění na starý muzice je mi velice sympatický – však jsem taky odkojenej všema těma Mišíkama, Pospíšilama, Prokopama a Jasnejma Pakama. Nejvíc mě dostává ta Harrisonovka, pořád si zpívám “zvony v dálce zní, řeka proplouvá duší mou” – to se ti náramně povedlo! Takže díky moc za cd, rád se k němu budu vracet.“

Tomáš Hanák:
„Panečku. Zatím čteny jen texty – klobouk dolů, vážně. Pěkná, věru pěkná práce.“

Karel Šůcha (Laura a její tygři):
„Ondřeji, líbí se mi to. Booklet je taky moc hezkej a texty mě baví – hlavně fakt dobrej zvuk, čistej a prostornej. Trochu to ve mně náladou evokuje Marsyas (i když zněli jinak).“

Igor Timko (No Name):
„Čaf kámo, počul som ten album a je skutočně prepracovany. Zbožňujem veci, na ktorých je cítit urobená robota a nie odflaknute za dva dni.“

Letité seskupení Hromosvod je přímo esencí folk-rockové škatulky, a sice pomalu, ale postupně a s jistotou vypilovává svůj tvar. Třetí album je tak zase o kousek dál než jeho předchůdci, ale k tomu, aby se jednalo o výjimečnou událost, mu ještě přece jen kus cesty chybí. Nabízí solidní instrumentální zázemí, chytře zaranžované písničky se sympatickými melodiemi, ale také ne vždy vyrovnanou úroveň textů a absenci něčeho, čím by bylo zajímavé i pro jiné posluchače, než jen ty, kteří se v podobné hudební oblasti pohybují léta.

Ono spojení folkové upřímnosti (a občas i pochopitelné naivity) a rockového písničkářství i údernosti má něco do sebe – pokud tedy přistoupíme na skutečnost, že mnohem víc, než rozhlížení se v současnosti je tu patrná úcta a směřování za sice kvalitní a lety prověřenou, ale hudební minulostí. Autorský přístup je tu zkrátka zjevně tradicionalistický, a kdyby datum vydání hlásilo například rok 1988, vše by mělo logiku. Zvláštní na tom je to, že se nejedná o kapelu padesátníků, ale o partu o generaci mladší.

Bylo by ale hloupé album jen kvůli tomu zatratit. Hromosvod si zručně hraje s náladami, je pestrý díky účelně využitému nástrojovému obsazení a obzvlášť v pomalejších, baladických polohách skladby navazují na to nejlepší, co se v žánru objevilo. Kdo má rád třeba takové Č.p.8, svoje si tu určitě najde. Ostatně i fakt, že desku pokřtil Vladimír Mišík do všeho organicky zapadá a udává směr. A těch pár slabších okamžiků, jakým je třeba odrhovačková, křečovitými rýmy prošpikovaná a rádobyhumorná Tanečnice (na kterou ovšem paradoxně vznikl klip), celkový dojem nezkazí.

Na třetí nahrávce skupina Hromosvod hraje s radostí, a vedle rozptýlení nabízí i porci osobité poetiky. Jde o desku příjemnou a ve všech směrech neodfláknutou, o čemž svědčí i třeba pěkně graficky zpracovaný digipack. Má vlastně jediný stín: trochu samoúčelně se na ni kapela posílila řadou hostů, i když by si bývala snadno vystačila sama. Pro příště by ji namísto nich prospěl spíš opravdový producent, schopný vše nasměrovat od důrazu na instrumentální stránku věci k upření pozornosti spíš na samotný materiál. A takový, který by se nebál občas zasáhnout, něco vyhodit či ovlivnit důkladnější výběr z repertoáru.

Dle webové nápovědy nabízí pražský Hromosvod „neotřelý folk rock“, striktním stylovým definicím se však rád vzpírá. Lví podíl na tom jistě má množství hudby, které do sebe vstřebává výhradní autor muziky i textů Ondřej Fencl (dále mj. 5P Luboše Pospíšila nebo Schodiště). Z novinky je slyšet, že materiál byl vybroušen koncertním hraním, dotažené aranže věstí, že kapela dočkala času i ve studiu, do správné polohy se usadil i zpěv. Díky pečlivému mixu CD příjemně „hraje“, zvuková kouzla by však byla k ničemu bez nápadů a šťávy. Obojího je tu dostatek. Oproti předcházejícím Svitavám se sice častěji vkrádají zachmuřené odstíny (Ztracenej, Uvařil jsem si čaj, Svitavy II), nicméně stále je čas si hrát (stoptime „jako když utne“ v titulní písni, falešný konec mandolínově svižné Tanečnice, počeštěné Pisces Fish George Harrisona…). Poznávacím znamením zůstávají housle a flétna, zajímavě jsou však v různých kontextech využity bonusové klávesy. Za uši se díky fender pianu zapíše např . zmíněný Čaj, kde éterickou noční atmosféru rámuje kontrabas Rasťa Uhríka a jazzově procitlé bicí. Rezult? Vkusné, chytré, dotažené. Deska, kterou napoprvé neprokouknete. Uvařte si čaj a zpestřete si (pod)zimní čas. Nebudete litovat.

Na podzim roku 1994 založil Ondřej Fencl kapelu Hromosvod. O deset let později vychází její první album „17 lízátek“ u renomovaného vydavatelství Indies Records – a hudební kritici píší o naději českého folk-rocku. Od té doby se skupina umístila v několika žánrových soutěžích, hrála jako předskokan Vladimíra Mišíka, Lenky Dusilové, skupin Jablkoň, Nerez a dalších.

Do jaké „hudební škatulky“ byste zařadil vaši kapelu?

My moc na škatulky nejsme. Hrajeme našlapaný písničkový folk-rock s velkým důrazem na texty. Díky nástrojovému obsazení a aranžérské pestrosti se mírně vymyká tradičním proudům, ale nesklouzává do intelektuálního rozjímání o smyslu všeho a ničeho. Základem je písnička o něčem v originálním balení.

V jakém složení dnes hrajete?

Sám skládám hudbu, píšu texty, zpívám a hraju na kytaru. Hana Vyšínská hraje na housle a Tereza Koucká na příčnou flétnu, obě dvě zpívají. Jakub Homola je bubeník a Jiří Vlasák nás doprovází na basovou kytaru. Vydáváte nové album Zimní čas.

Jaké je a kdo se na něm podílel autorsky?

Autorsky převážně já. Dali jsme do něj dva roky práce a všechno, co umíme. Ohlasy jsou zatím jednoznačně nadšené. Ostatně jeho křest v Malostranské besedě byl úplně vyprodaný.

Hromosvod zní na desce tak zvláštně tence, subtilně a křehce. Melodie tam jsou, píseň taky; ale hlas Ondřeje Fencla zní jako pískot cikána z písně Pískající cikán. Na pódiu je ale všechno jinak. Pět hudebníků dělá opravdickou smršť, zvuk je mohutný a celistvý. To může být důvod, proč o Hromosvodu není tak moc slyšet. Jejich nahrávky totiž zní jako podomácku udělané demáčky, v rádiu se tohle hrát opravdu nedá (bez ohledu na to, jestli to jejich cílem). Kapele by se možná vyplatilo investovat do kvalitní nahrávky, která by nejen zaznamenala jejich nápady (mimochodem: nejde o žádné úpravy lidovek, jak by se ze škatulky folk-rock mohlo zdát, ale o autorské skladby, které mají hlavu a patu), ale posunula jejich hudební vize i o něco dále ve smyslu moderní zvukovosti. Nápadů na to mají dost, instrumentálního nadání taky. Sehraní jsou. A vzhledem k tomu, že začali jako dětská kapela, výdrž jim taky nechybí.

Na pražský Hromosvod jsem se těšil. Kapela přijela v obvyklé sestavě, jen za bubeníka Vítka Vébra zaskočil Jakub Homola. Hromosvod je doslova nabit energií, a to nejen díky frontmanovi a autorovi hudby a textů Ondřeji Fenclovi. V padesáti minutách zněly zejména skladby z druhého alba s názvem Svitavy a s ohledem na přejezd na další koncert jen dva přídavky. Hromosvod byl poslední kapelou na letošní Kocouří scéně, a z těch, které jsem slyšel, byl kapelou nejlepší. Myslím, že příští rok, kdy se Hromosvodu jistě bude dařit, by jej měli vidět diváci na zámku.

Radost z hraní. A také touha dělat věci zajímavě, pestře, nově. To všechno na mě sálá z nového alba Hromosvodu, skupiny, která zůstává pražskou, i když své druhé CD pojmenovala Svitavy. Přitom Svitavy nejsou jen název titulní písně, ve které „sněží, na mě sněží“, ale také symbolem úsvitu. A toho by této temné desce bylo místy třeba.

Bystrý čtenář v úvodním odstavci možná postřehl zdánlivý protimluv. Jak může z temného alba sálat radost? Ale představte si, že takové spojení Hromosvod (či spíše jeho kapelník a téměř výhradní autor Ondřej Fencl) dokázal vytvořit. Hned v úvodní parafrázi Poeova Havrana básní o mrtvole, zírání do temnot a o černém ptáku, který zpívá „jak ďáblů chór“. A přitom melodie je svižná a veselá. Výsledek vyznívá jako nechtěná parodie. (A to už vůbec nemluvím o tom, že Fencl nepřekonatelnou Poeovu báseň – kolik českých překladatelů se s ní natrápilo! – zploštil na pouhý jeden, ten nejjednodušší, výklad a nenechal posluchači popustit uzdu fantazii. Ze skvělé symbolistické poezie se tak stala všední realistická píseň.)

Ale nechme Havrana, podle mne nejslabší článek alba, stranou. Ondřej Fencl totiž na Svitavách dokazuje, že umí napsat silnou píseň, aniž by musel sahat po klasice. Velmi pěkná je hravá miniatura Soumraky s pěknými básnickými obrazy („Búra na koleje dám / a pak se ptám, co z toho mám / rozjetý štěstí pálí do dlaní“), stejně jako rozsáhlá Konečná. Do ní autor dokonce organicky zapracoval úryvky ze svých oblíbených děl a zejména Zmrzlinář od Marsyas do děje písně dobře zapadne. Obě skladby jsou navíc dobře zaranžované: Soumraky kapela klidně může na koncertech hrát jako tvrdý bigbít, zatímco na desce ji flétna činí srozumitelnější i pro folkového posluchače. A podobně důležitá je mimochodem role flétny i v Konečné.

V dalších písních Fencl-textař bohužel sklouzává k nešvarům, kterých by se kapela mohla zbavit ještě před návštěvou studia. Na mysli mám především obrácené přízvuky, kterými se to jen hemží třeba v písni Souvětí („nakres-LIly cíl“, „nespraVEDlivej trest“). Frázování se nedaří ani v převzaté Slunce ještě spí, ve které „na slunCÉÉ čeKÁŠ“. Je vůbec zajímavé sledovat, jak se Hromosvod vypořádává s převzatým materiálem: Zatímco jeden Hrabě (s upraveným textem), Blues pod Petřínem, mě příliš nepřesvědčil, protože zpěvák Hromosvodu nemá potřebný špinavě bluesový hlas, Hrabě druhý (Déšť) zní velmi příjemně. Na koncertech se musí dobře vyjímat i Pískající Cikán od Spirituál kvintetu, ale já po pozorném poslechu docházím k závěru, že zvýrazněná rytmika jde proti duchu písně.

Zkusme tedy shrnout hlavní klady a zápory alba. Pozitivně vnímám především aranže a výkon instrumentalistů. Na první poslech je slyšet, že s konečnými verzemi si kapela jaksepatří pohrála. Velmi dobrá je deska i po zvukové stránce. Fenclův hlas má příjemnou barvu, avšak vedle už zmíněných chyb ve frázování může Nepražana (Brňana určitě a možná i Svitavana) praštit přes uši až příliš obecná čeština (nechtěji, mlčeji, boleji).

To však stále hovoříme pouze o formě. Pokud jde o obsah, předznamenává Havran (jakkoli nepovedený) celé album. Temnota, přízrak smrti, beznaděj se táhnou celým albem. Tu zhasíná celej smutnej svět a zvolna usíná zbytek naděje (Souvětí). Jinde se smutný voják rouhá v husté a těžké tmě (Protest song). Tamhle hrdina zavírá svá očka navěky (Svitavy). Onde kráká vrána nad houkající sanitkou (Omamá). A i po svítání si vzduch podrží noční odér (Blues pod Petřínem). Je skoro jedno, jestli je text převzatý od Hraběte, nebo autorský Fenclův. Temné nálady jsou na desce tak všudypřítomné, že ucho posluchačovo zajásá nejen nad výjimečně optimistickou Za vodou, ale i nad Soumraky, které jsou veselé pouze zdánlivě. Ale to není výtka. Stejně jako mám rád Baudelaira přes jeho temnost (nebo kvůli ní?), dokážu si oblíbit i Hromosvod. Jen kdyby Ondřej Fencl dobrousil pár neoddiskutova­telných formálních chyb a nesnažil se zbrkle a přímočaře interpretovat to, co na sebe literární kritici i čtenáři s úctou nechávají působit.

Skupina Hromosvod se zastavila na rozhovor o svém nové albu na mém pracovišti, tedy v prostorách Radia Proglas na Barvičově ulici v Brně, což je jižně od Svitav. Role hlavního mluvčího se pochopitelně ujal kapelník, kytarista a autor repertoáru Ondřej Fencl. Zbytek kapely zastupovala. flétnistka Tereza Málková. A proč jsem zmínil Svitavy? Právě tak se totiž jmenuje ono nové CD této pražské folkrockové kapely.

O: Souvisí to s mými „srdečními příběhy“. Tři písničky na desce včetně titulní jsem napsal pro jednu vílu ze Svitav.

A pak se mi taky slovo Svitavy líbí samo o sobě svou libozvučností. Zároveň je krátké a úderné a navíc se na to každý ptá, což je vždycky dobře… jen ať se to lidem dostane do povědomí. A že by si nás někdo mohl zařadit jako svitavskou kapelu? To myslím nehrozí.

Minulým albem 17 lízátek jste uzavřeli kapitolu Hromosvodu jako mládežnické kapely, která vydávala amatérské demonahrávky. Druhé CD má být tím pověstným ukazatelem, jestli je skupina opravdu životaschopná. Čím se podle vás ty dvě desky od sebe liší?

T: Na 17 lízátkách jsme dali dohromady všechno možné z předchozích období. Nová deska už má jednotnější styl.

O: S výjimkou úvodního Havrana jsou to všechno písničky z posledních dvou let. Lízátka, to byla spíš historie. A potom se obě alba liší zvukem. Ten si teď vzal na starost Libor Mikoška, což je jeden z nejlepších sluchařů a muzikantů v republice.

Tím mi nahráváte na mou oblíbenou otázku: Pozná vůbec obyčejný posluchač, že má vaše CD tak dobrý zvuk?

O: Myslím si, že to pozná každý a když ne vědomě, tak podvědomě. Zvuk na novém albu je totiž přirozenější. Když jsme nahrávali Lízátka, byli jsme poprvé ve studiu, pořádně jsme nevěděli, jak se to dělá, všude jsme cpali efekty a výsledek je s odstupem času příliš „chemický“. Teď jsme se snažili o upřímnější výraz, o méně přístrojů a víc člověčiny.

Od minulého alba se také proměnila sestava skupiny. Kdo tedy dnes tvoří Hromosvod?

T: Kromě nás dvou je to ještě bubeník Vítek Vebr, baskytarista Jirka Vlasák a nejnověji Hanka Vyšínská na housle. Bývalý člen Hromosvodu Martin Přeček si s námi občas zahraje na violoncello a dalším příležitostným hostem je hobojistka Olga Bartoňová

Ondřeji, vy na desce hrajete vedle kytar i na mandolínu, klávesy a další nástroje. Jsou pak koncertní verze písní o tyto barvy ochuzeny?

O: Skladby hrané naživo mají vždycky jiný zvuk než na desce. Na studiové nahrávce jsou potřeba širší plochy, na koncertech je bez problémů zastane hutná rytmika doplněná akustickou kytarou. U nás navíc hrají velkou roli i housle a flétna, které nepojímáme jen jako sólové nástroje. I ony se zapojují do doprovodů.

Na albu převažují vlastní skladby, ale posluchače možná překvapí úprava Pískajícího Cikána od Spirituál kvintetu. Proč má tak plodný autor potřebu upravovat notoricky známou píseň?

O: Písničky u nás skládám většinou já. Proto je dobré na album vnést nějaký jiný element, celek je pak pestřejší. Pískajícího Cikána mi táta hrával na kytaru, když jsem byl malý kluk, a já jsem si na tu krásnou melodii vloni na jaře zničehonic vzpomněl. Začal jsem si ji jen tak pro zábavu drhnout v úplně jiném rytmu, znělo to lákavě a jelikož mi to téma nešlo z hlavy, pustil jsem se do aranžování. Dvě sloky jsem změnil úplně, ve čtyřech jsem ponechal melodickou linku od Spirituálů, překopal jsem rytmus, ponechal text…

Co kdyby Cikána zbytek kapely odmítl?

T: Pískající Cikán se nám v kapele líbí všem.

O: Odmítnutí by byla těžká rána, tu písničku jsem aranžoval asi tři dny. Naštěstí sedla všem a na koncertech to bývá jeden z nejoblíbenějších kousků. Což mě těší i kvůli tomu, že tak třeba případné neznalce přivedeme na původní verzi skladby. Nebo rovnou na Spirituál kvintet, kapelu, které si já moc vážím.

Na Svitavách jsou občas použité úryvky ze známých písniček: Zmrzlinář od Marsyas, Hotel California od Eagles nebo dokonce něco z Beethovena.

O: Já do svých skladeb rád montuju několikavteřinové úryvky skladeb, které mám rád nebo které se tam tematicky hodí. V písničce Konečná mají své opodstatnění jak ten Zmrzlinář, tak Beethoven.

Jak vznikají vaše původní písně?

O: Nahrubo doma u kytary a klavíru, potom písničku rozepíšu do not a pak se ji společně učíme a přitom zjišťujeme, co zní dobře a co ještě poopravit, vyrušit nebo naopak doplnit.

Hromosvod je tedy kapela, která hraje z not?

T: Teď už jsme se je naučili odhazovat.

O: Vypadá to přeci jen líp a projev se celkově uvolní. Ale prvotně se z not hraje.

Všiml jsem si, že na Svitavách je hodně pochmurných, temných textů. Je to z vnitřní potřeby dostat ze sebe vážnější témata?

O: Já jsem i chtěl, aby to bylo celkově takové melancholičtější, veselé odrhovačky jsem tentokrát nechal v šuplíku. Ono je známé, že se o vážných věcech píše lépe. Napsat veselou písničku, aby se člověk neopakoval a aby to nebyl kýč, je mnohem těžší. Já navíc muziku většinou skládám, když jsem v depresi nebo když je venku ošklivo. Tím je to asi taky dané.

Máme tedy vliv vnitřní (deprese) a vliv externí (počasí). Dokážu si ale představit ještě třetí prvek: někde zaslechnete nebo si přečtete zajímavý příběh a inspirujete se jím. Co je pro vás největším zdrojem inspirace?

O: Velkým zdrojem inspirace jsou lásky, hlavně ty nešťastné (smích). Obvykle skládám tak, že si sednu ke kytaře a začnu hrát. Písnička se pak sama odvine od prvního verše, který mě napadne.

Ostatní členové netvoří?

T: Zatím nikdo z nás žádné autorské ambice nemá. Možná časem…

O: Moje druhá kapela Nahoře Pes taky zpočátku hrála jen moje písničky. Postupně se ale začali autorsky projevovat i ostatní a mně to rozhodně nevadilo. Byla to dobrá změna.

Má Hromosvod nějakou domovskou scénu?

O: Už řadu let pravidelně hráváme ve Vagonu na Národní třídě a musím říct, že v Praze neznám lepší klub, což mi myslím leckdo podepíše. Je tam dobrý zvuk, fajn bar, otvíračka do rána, uzel noční tramvajové dopravy za rohem… Tak to má být.

A mimo Prahu?

T: Poslední dobou se nám daří vyjíždět mimo Prahu docela často. Dostali jsme se pod křídla manažera Václava Jansty (který má ve své „stáji“ třeba Traband a Jablkoň) a i díky němu se podařilo uspořádat k desce Svitavy regulérní šňůru. Hráli jsme v Brně, Ostravě, Děčíně, Písku, Luhačovicích…

Koncertujete raději v klubech, nebo na festivalech?

O: Obojí má své kouzlo. Ale festivaly mám nejradši, protože tam zvuk nelimitují žádné stěny, dobře se dýchá, člověk popije se spřátelenými muzikanty, poslechne si jejich vystoupení… Mám rád tu pospolitou muzikantskou auru.

Jak velký je váš repertoár? Byl by už teď dostatek písniček na případné třetí album?

O: Zatím ještě nebyl čas o podobných věcech uvažovat. Ale můžu říct, že mám napsaných tolik písní, že bychom z nich třetí album mohli hned sestavit. Problém je ovšem vždycky s aranžemi, protože rozepsat všechno do not trvá docela dlouho. Proto předpokládám, že s něčím novým přijdeme zase za dva nebo tři roky. Teď se soustředíme na probíhající koncertní šňůru.

A já už jen doplním, že aktuální informace o koncertech Hromosvodu najdete na www.hromosvod.com.

„Výborný, jako letos pokaždé, byl pražský Hromosvod, první hlučnější kapela dne. Většina repertoáru pocházela z výtečné aktuální desky Svitavy, výkon působil jako vzorná symbióza preciznosti v aranžích i provedení a nekompromisního odpichu. Dokonce i houslistku Báru, která jen zaskakovala, prozradil pouze stojan s notami, jinak jí neupadla ani notička.“

Druhá deska pražské folk rockové úderky Hromosvod je vyspělejší, o tom žádná. Oproti debutu 17 lízátek, který Hromosvod vydal před dvěma roky, by se dala charakterizovat jako mnohem pevnější v kramflecích, jako hromosvod zakopanější hlubšeji do země, aby lépe odváděl blesky. Novinka vznikla pod dohledem mistra zvuku Libora Mikošky, který už měl v pácu jedničky Čankišou, Lucii nebo Mig 21. Co se týče zvuku, není s deskou problém. Malinko horší je to s aranžemi. Ačkoli je mnohovrstevnatý folk, tu blues, tu country, tu rock v podání partičky kolem Ondry Fencla jistě nesnadně namíchatelnou záležitostí, nechybělo by při nahrávání zkušenější aranžérské očko než je kapela sama. Některé písně zdají se být stejné, tento fakt ale na druhou stranu vyvažuje výlet kapely mezi své slavnější kolegy. Zaslechnout můžeme úryvky skladeb Led Zeppelin, Deep Purple, Eagles, Janis Joplin nebo dokonce Beethovena. Pískající cikán je coverem skladby od Spiritálů. Podtrženo sečteno – zajímavá deska, kterou baví poslouchat. Do hitparády folkrockových desek ale nepatří. Počkáme na další. Pokud Hromosvod půjde touto cestou, rodí se nám tu dobrá kapela.

Hodnocení: 6/10

Mohlo by se zdát, že název Hromosvod je tak akorát vhodný pro bandu umaštěných mániček z Horní Dolní, která si myslí, že nekonečným omíláním zastydlých heavy metalových postupů se z nich stanou muzikanti. Naštěstí nic není vzdálenější této představě. Vězte, že za názvem ochrany před atmosférickým přepětím se skrývá pražská alternativní folk-rock-country kapela, ze které opravdové muzicírování čiší na sto honů. Abych čtenáři a potencionálnímu posluchači v jedné osobě, který ještě nepřišel s osobitým uskupením do styku, osvětlil hudební škatulku, kam sebe sama Hromosvod pasuje, tak vězte, že hudba tělesa okolo kapelníka a takřka výhradního autora Ondřeje Fencla je protkaná rázně se kroutícími sóly smyčců Hanky Vyšínské, okořeněná flétnovými kudrlinkami v podání Terezy Málkové, podpořená rytmickou i sólovou kytarou kapelníkovou. Správná funkce hromosvodu je dána řádným ukotvením v základech. Roli kvalitního betonu Zapa plní pánové Jiří Vlasák (baskytara) a Vítek Vebr (bicí).

Přestože skupina existuje již dvanáct let, jsou Svitavy teprve jejich druhým počinem. Ale nad míru vydařeným. Hlavním kladem desky je střídání poloh, nálad a tempa. Písničky jsou rockově živelné i folkově nostalgické. Pokud bych to měl někam zařadit, tak mi jednoznačně při poslechu na mysl vyvstanou Jethro Tull někdy kolem desky Songs From The Wood konce sedmdesátých let, kdy na chvíli opustili artrockové vody a zaobírali se tradiční písničkou vycházející z lidové vrstvy. U Hromosvodu se však v žádném případě nejedná o plagiát. Spíše bych řekl o vhodnou inspiraci na vhodných místech od vhodných vzorů. Tak počítejte se mnou: Led Zeppelin, Deep Purple, Marsyas, Eagles, L. V. Beethoven, Janis Joplin, Spirutuál Kvintet. Dobrá společnost, co říkáte? K tomu všemu připočtěte inteligentní přemýšlivé texty, chytlavé písničky a střídmý civilní projev Ondřeje Fencla trochu podobný barvou hlasu a naléhavostí Slávku Janouškovi.

Pokud máte rádi folk a současně se nebojíte doma si pustit staré rockové fláky, „Svitavy“ si rázem zamilujete. Slabší místa? Ale kdeže.

Hodnocení: 6/7

Od vydání debutu „17 lízátek“ folkového Hromosvodu uplynuly dva roky, během kterých došlo k některým změnám v sestavě kapely, nicméně postava hlavní a nejdůležitější, kytarista, zpěvák, téměř výhradní autor a aranžér všech skladeb Ondřej Fencl dál vede svou skupinu za svým cílem, kterým je pevně se usadit mezi stálicemi české folkové scény. A dělá proto opravdu hodně, ba občas se zdá, že možná až poněkud mnoho. Mít v kapele velmi zručné muzikanty (včetně sebe), mít mnoho chuti a nadšení do skládání, koncertování a nahrávání, nechávat se inspirovat velkými vzory – to všechno je pěkné, ale nemusí to stačit. Je-li naopak oněch opravdových záblesků inspirace menšina, může přemíra snahy a snad i nedostatek nadhledu nad sebou samým a svojí prací působit, že výsledek je trochu křečovitý. A to se přesně stalo albu „Svitavy“.

Prvním drobným problémem je, že nástrojové obsazení kytara, baskytara, bicí, housle, flétny je sice dosti bohaté, nicméně zejména housle a flétny mají velmi výrazný a specifický zvuk, takže aby patnáct skladeb znělo různorodě, je třeba opravdu velkého aranžérského talentu. Ovšem není každý Vítem Sázavským či Zdeňkem Vřešťálem, a tak písničky na „Svitavách“ znějí až na výjimky („Havran“, „Konečná“, „Blues pod Petřínem“) velmi jednotvárně. Poslouchají se sice dobře, ale rozpoznávat jednu od druhé není úplně snadné. K tomu zpěv Ondřeje Fencla, jemuž nejvíce sedí přívlastek snaživý (příliš pečlivá výslovnost, cpaní emocí do každého verše a za každou cenu), a výsledek působí místy rozpačitě. Věřím, že na koncertech to může být slušný folkový nářez, ale studiová deska chce asi přece jenom něco trochu jiného. A podobně se to má s texty. Asi nepřekvapí, že v tomto ohledu vítězí na celé čáře Fenclem zhudebněné básně Václava Hraběte. V tomto ohledu mu nelze nepřiznat i notný kus odvahy, protože doplnit v „Blues pod Petřínem“ Hrabětovy verše vlastními je skutečně odvážné. Nakonec ale tato fúze nedopadla vůbec špatně až na formální stránku, protože jednotlivé sloky nedrží stejný rým. Nicméně aby se přiblížil svým vzorům, mezi které bych si kromě Hraběte dovolil tipnout třeba Nohavicu nebo Plíhala, bude to chtít ujít ještě menší túru od prvoplánovitých závažných či zamilovaných k lehce napsaným veršům plných metafor, které by Ondřej Fencl jistě rád psal (a myslím, že časem bude). Zajímavým poznávacím znamením desek Hromosvodu zřejmě již zůstanou citace cizích slavných písní v jejich vlastních. Měl jsem trochu obavy, zda se nebude jednat o samoúčelné vtípky, ale přiznávám, že zejména Marsyas v „Konečné“ a Janis Joplin v „Blues pod Petřínem“ mají své místo, jsou využity vkusně a písním dávají další rozměr. Až se vtip a nadhled, s jakým citují tyhle skladby, prolne celou tvorbou Hromosvodu, bude tu na scéně výtečná folková kapela.

Hodnocení: 6/10

Hlavím úkolem pražské pětky byla náprava rozpačitého dojmu z debutu 17 lízátek. A hned na začátku mohu prozradit, že se jí to podařilo. Rozkročen mezi styly, z nichž nejblíže mu je bytelný folk-rock (všechna klišé stranou!), bere Hromosvod svojí hudbu s nadhledem a autorsky je stále pevnější v kramflecích. Každou chvíli také posílá pozdravy svým velkým vzorům, které jdou napříč hudebním spektrem. Většinou jde o citace s humorem přiznané (z ničeho nic na vás vyskočí téma od Led Zeppelin, Eagles nebo Beethovena), jindy jsou možná nevědomky absorbovány z příliš důkladného poslechu oblíbených kolegů (např. Vladimírem Mertou zavánějící Slunce ještě spí, Českým srdcem políbený Déšť). Pod dohledem zkušeného mistra mixu Libora Mikošky (Čankišou, Lucie, Mig 21,…) vznikla zvukově výborně ošetřená, vrstevnatá nahrávka, kde vyniknou všechny drobné aranžérské vtípky, včetně hostujícího hoboje a violoncella. Celkový dojem viklají drobné výrazové nešvary některých vokálů (zbytečně otevřená dlouhá á na konci frází; zřetelná „hlasovská“ dikce v Blues pod Petřínem). Když však hudba šlape jako hodinky, opepřena odsýpajícím textem (Soumraky, chytlavá Za vodou), na obzoru hned vykukuje opravdový hitík! Pokud se na debutu kapela teprve nesměle rozhlížela, na Svitavách už zřetelně nachází svůj směr, začíná si věřit, je vyhranější, pestřejší a hraje s lehkostí. Dobrý příslib toho, jaký to jednou bude „za vodou“. Tedy až stvrdí svoji pozici třetím albem. Ještě o nich uslyšíme.

Málokdo založí už na základní škole životaschopnou kapelu. A když taková kapela vydrží deset let, pomyslel bych si cosi o zázraku. Skupina se jmenuje Hromosvod a zázračný kapelník Ondřej Fencl.

Kromě muziky o tobě vím, že se věnuješ žurnalistice, například projektu Médiář. Co to je zač?

To je jeden z předmětů, na kterém spolupracujeme jako studenti žurnalistiky. Čili spíš povinnost. Jinak dělám hudební publicistiku, píšu třeba pro Rockshock, Report nebo Muzikus, sem tam i pro Folk a Country.

No a teď mi řekni, jak se k tomu dají stíhat ještě další čtyři kapely.

Člověk si to musí dobře zorganizovat, já to mám vypočítané skoro na minutu, přičemž nezapomínám na to, že je taky potřeba „žít“ a stíhám i to. Hudebně je pro mě hlavní Hromosvod a Nahoře Pes, to jsou kapely s původní tvorbou. V Hromosvodu využiju svou slabost pro folkovější muziku, v Nahoře pes se vybiju bigbítově. Dvě zbylé skupiny jsou revivaly, spíš kšeft – Mrtvej Brouk je revival Beatles a Uširváč revival Hudby Praha. Co je to nudit se, netuším.

Jsi ve druháku na žurnalistice, ale Hromosvod už existuje deset let. Takže jsi kapelu založil na základce. Jak se podařilo, že Hromosvod vydržel?

Ve třinácti jsem si přečetl, že Karel Plíhal v tom věku už měl svou skupinu, tak jsem si ji založil taky. Hromosvod měl pořád dost fanoušků, nebyl důvod ho rozpouštět.

Opravdu nikdy nebyly chvíle, že jsi chtěl Hromosvod stopnout a začít úplně jiný projekt?

Nebyly. Když jsem chtěl začít něco nového, začal jsem a Hromosvod zůstal. Dokud tady budu já, bude i Hromosvod.

V poslední době jste s Hromosvodem začali hrát častěji než dřív, může za to nová deska?

Je to asi díky tomu, že jsme konečně začali být pro pořadatele atraktivní. Co si budeme povídat, první čtyři roky to byla dětská hra, až doteď se postupně profesionalizujeme. Deska 17 lízátek, která vyšla v březnu, byla logickým vyústěním, ale počet koncertů roste nejen díky ní.

Říkáš „profesionalizujeme se“, to znamená, že v Hromosvodu hrají profíci?

Naše houslistka je konzervatoristka, flétnistka hraje taky na profesionální úrovni. Ostatní se samozřejmě pořád učí, chodí do hudebních škol, a tak se kapela vyvíjí směrem vzhůru.

Chtěl bys Hromosvod zprofesionalizovat i fakticky, tedy hrát za peníze, vyplácet členům honoráře, nemuset chodit do práce?

Určitě si dokážu představit, že by mě tohle živilo. S tím, že bych si život okořenil nějakou publicistikou.

Šlapající akustika

Máte housle, flétnu, ale i hoboj, jste tedy akustická sestava.

Akustická, ale podpořená rytmikou a basou. Mám rád, když muzika šlape, a jsem zatížený na bubny.

Proč jsi zvolil flétnu a hoboj, a ne průraznější nástroje jako třeba saxofon?

To vyplynulo postupně. Prvních pět let hrál s námi můj brácha Martin, nejdřív na zobcovou flétnu, potom přibral trubku. Když odešel, měli jsme problém najít muzikanta, který by uměl na zobcovku i trubku zároveň. Zkoušeli jsme kombinaci klarinet-flétny, pak nás napadlo vzít příčnou flétnu. Podobně předchozí houslistka uměla i na hoboj a tahle kombinace se taky špatně nahrazovala, proto jsme vzali jako hosta hobojistku. Rozhodně jsme nástroje nevolili s nějakým přesným úmyslem. Nanejvýš jsem chtěl mít vždycky v kapele housle, to byl pro mě po kytaře základní nástroj.

Inspiruje tě při hledání zvuku Hromosvodu nějaká jiná kapela nebo jiný žánr?

Strašně moc kapel. Když jsem byl malý, mou modlou byli Greenhorni, přibíral jsem Olympic, Beatles, dodneška se to nabaluje. Mám rád nadupaný hardrock, neotřelý folk i dobře udělaný pop. Inspiruje mě úplně všechno, ale nejvíc asi rockové kapely 70. let, třeba Led Zeppelin nebo z českých Vláďa Mišík.

Usilovali jste několikrát o postup na Zahradu, účastnili jste se Folkového kvítku. Jaký máš vztah k folku a k jeho podobě na velkých festivalech?

Abych pravdu řekl, tradiční folk mě maličko nudí. Mám tím na mysli záplavy kapel, které mají dvě kytary, basu a zpěvačku s tamburínou a zpívají výhradně o ohni, lásce a sluníčku. Líbí se mi skupiny, které přinášejí něco nového nebo instrumentálně zajímavého, jako třeba kdysi Marsyas. Zahrada se v tomhle smyslu poslední dobou dost zvedla, naopak Porta je z mého pohledu ultrakonzervativní soutěž, kde je kapela s bubny odepsaná, ještě než začne hrát. Jednou tam naběhneme v maskáčích jen s kytarou a houslemi, rozděláme na pódiu oheň, dáme buřtíky, zahrajeme coververze Ascalony a Niagary, pak se rozpláčeme dojetím a máme to v kapse.

Píšeš všechno, co hraje Hromosvod?

Skoro všechno. Sem tam se mi někde zalíbí nějaká básnička, takže jsme teď udělali jednoho Václava Hraběte, sem tam převezmeme nějakou melodii.

Jak se Václav Hrabě dá vůbec zhudebnit? U něho je přece těžké najít rytmus.

To se zeptej Vládi Mišíka, ten ho zhudebnil málem kompletně. Je pravda, že rytmus je u Hraběte málokdy, ale taky se dá najít. Člověk se do toho musí trefit. Stejně tak je to s Jiřím Wolkerem, kterého hodně děláme s Nahoře Pes. Nevěřil bys, jak se k jeho ponurým veršům hodí muzika tvrdšího ražení.

Podle textů, které máte na svém webu, hádám, že se necháváš inspirovat různými vlivy, například i středověkem. Co je ti teď nejbližší?

Je zajímavé, že sis, stejně jako recenzent v Rock&Popu, všiml toho středověku. Ten je myslím docela okrajová záležitost. Mně nejvíc inspirují moje životní osudy (smích), myslím, že z nové desky je to patrné víc než dost. Osmdesát procent písniček na světě je o lásce, my nejsme výjimkou, jenom se musí dát pozor, aby to nebylo moc tuctové. Skládám tak, že si brnkám na kytaru nebo klavír a hned se mi v hlavě klube text, třeba o tom, co vidím venku z okna, co cítím, nějaký příběh…

Kdysi jsem četl názor, že kluci do osmnácti píšou samé depky, pak se oklepou a píšou normálně, kdežto u holek je to obráceně. Cítíš něco podobného na sobě?

Řekl bych, že jsem ty depky naopak začal psát až v posledních letech. Já myslím, že nejen u mě to vždycky souvisí se „srdečními příběhy“, které člověk v životě prožívá, a je jedno, kolik mu je zrovna let. Dřív jsem psal víc veselých písniček, bylo bezstarostnější období. Ovšem napsat smutnou písničku je jednoduché, text o tom, že jsem se zamiloval, a moll, e moll a dojemné sólo, to se vždycky někomu zalíbí. Ale udělej superpísničku o tom, že venku je krásně, aby to nebyl kýč.

Skládáš písničky tak, aby si je lidi snadno zapamatovali? Stavíš je na sloganu, melodickém obratu, riffu?

Stavím hodně na riffech, slogan nebo refrén přijde sám. Občas píšu programově věc, která se dá hrát u ohně, jindy zas složitou kompozici, kdy člověku neutkví v hlavě nápěv, ale zase bude nadšený ze sóla. Přiznávám, že občas myslím i komerčně (smích).

Mnoho kazet, jedno CD

Ve své historii jste nahráli spoustu kazet, to snad byla každý rok jedna nahrávka. Proč?

No, proč ne? Když jsme začínali, s kytarou a houslemi se cvičilo jedna radost a já pořád něco skládal, tak jsme toho měli hodně nového. Ty kazety dodneška archivujeme, každá měla koncepci, obal, tvářili jsme se, že to je hrozně vážná věc. Teď se tomu samozřejmě spíš smějeme. Připadalo nám logické, že každý rok nebo ob jeden rok něco nahrajeme. Ale až poslední čtyři roky jsme písničky začali pořádně propracovávat. Dneska trvá nacvičit jednu písničku čtyři zkoušky, všechno píšu do not, tak to jde pomaleji.

Nechtěli jste při takovém množství materiálu nahrávat cédéčko mnohem dřív?

Nechtěli. Byl jsem si jistý, že bychom na to neměli a ve studiu bychom se trápili. Například našeho bubeníka Vítka jsme v Hromosvodu učili bubnovat úplně od základů. Až před rokem jsem začal mít pocit, že jsme na úrovni, se kterou se dá jít do studia.

Jsi drsný kapelník, který se s nestíhajícími a nezvládajícími členy bez problémů rozloučí?

Sebekriticky uznávám, že Hromosvod je trošku diktatura. Napíšu noty a podle nich se hraje. K tomu loučení, kdyby někdo hrál vyloženě špatně, tak asi půjde. Ale teď je to tak dobrá parta, že bych byl dost nerad, aby k tomu došlo.

První regulérní album 17 lízátek vám vyšlo letos na jaře a hned u Indies Records. Co na něm najdeme?

Je tam 50 minut muziky, na které jsme si dali hodně záležet, makali jsme na tom do posledního detailu. Cédéčko mapuje to, co teď hrajeme na koncertech, včetně několika starších písniček.

Při tvém autorském potenciálu odhaduju, že jste asi měli přebytek písniček a rozhodovali, co vyřadit.

Ani ne, vybrali jsme 17 písniček tak, abychom co nejvěrněji zachytili současný Hromosvod, ke kterému patří i něco málo z dávnější historie. Mezitím vzniklo dalších šest novinek, které už si schováváme na další desku a ohráváme je na koncertech.

Deska je venku dva měsíce a ty už uvažuješ o další. To má ta první takový úspěch?

Je to logický běh událostí. Myslím, že kapela by měla jednou za dva roky vydat desku. Takže my připravujeme nové věci a až jich bude dost, skočíme do studia a nahrajeme další.

Na podzim oslavíte deset let existence Hromosvodu. Už máš představu o tom, jak?

Bude to velmi pravděpodobně 24. listopadu v Rock Café. Chceme to udělat přinejmenším stejně velké a dobré jako dubnový křest. Pozveme znovu Pavla Bobka, který nám křtil desku, byl z toho nadšený. A samozřejmě pozveme úplně všechny lidi, kteří kdy hráli s Hromosvodem.

Kde by sis ty osobně chtěl někdy v životě zahrát?

Můj sen je předskakovat třeba Bobu Dylanovi nebo Jethro Tull, k nim bychom se myslím i stylově hodili. Ke štěstí by mi stačilo hrát s Hromosvodem a Nahoře Pes po českých klubech a mít tam narváno, v létě pak objet velké festivaly typu Rock For People. Letos jich máme několik v plánu, tak uvidíme.

V roce, kdy Hromosvod oslaví deset let existence, a po té, co vydala čtveřici demo CD, doputovala mladá pražská kapela k prvnímu regulérnímu CD u renomované firmy. Představuje sedmnáct písniček, většinou ze současného repertoáru s přihlédnutím k několika starším kouskům. Přes deset let života je to stále ještě velmi mladá kapela, jejím zakladatelům bylo před deseti lety třináct.

Písničky jsou to vystavené na jednoduchých schématech, které mají nezakrytě hitový nádech a naprosto pravidelnou základní strukturu. Té jsou přizpůsobeny i texty (většinou stejně jako melodie od kapelníka a ústředního zpěváka Ondřeje Fencla, jedinou výjimkou je pseudofolklorní balada Drahá matko má od dvojice Filip Venclík, Petr Šušor a trampská anonymní vykopávka Rum a špek), působící často dojmem až polodětských říkanek. Ovšem jsou to texty vybroušené a mají dva nesporné klady. V každém je patrné, o čem písnička je, tedy žádné mátožné pocity a pábení, a Fencl dokáže napsat slogan s použitím vnitřních rýmů nebo prostě z nějaké slovní hříčky (Já tě miluju, tak se obuju, vyrazím do ulic a opiju se džinem). Bohužel občas mu uteče frázování a přízvuk přijde na druhou slabiku, když ve snaze neporušit melodickou pravidelnost vtěsnává do stejného schématu například dvě daktylské stopy a tři trocheje (rýmy na kousek papíru a rozejdem sse v míru) Oprostíme-li písničky do tvaru zpěvu a doprovodné kytary, dostaneme popěvky, které by mohli zpívat starší chovanci dětských táborů nebo rozjařená pivní společnost. Že je v písničkách něco víc, za to vděčí kapela zajímavým aranžmá, kde často nějaký nástroj přidává zajímavý motivek, někdy dokonce ve dvou plánech. Například v Božím trestu (s vojenskou tématikou) hostující trubka zahraje intro part jak z vojenské polnice, (to je v podstatě prvoplánovitá ilustrace), ale skutečně příjemné motivky vyšijí členky souboru Marta Pipková (housle) a Tereza Málková (flétny).

Myslím, že svou povahou jsou to písničky sdělné a určené především generačně spřízněnému publiku. Jsou různorodé jak hudebně, tak tématicky. Najdeme svižný rock and roll jak z dřevních dob, kdy ještě muzikanti v kapele nebyli na světě (a možná ani jejich rodiče), nápodobu irské muziky (Beruška), balady inspirované folklórem či v mírné podobě Klíčem, sladké popové melodie a to vše prakticky vždy v jakési až ukázkově vzorové formě příslušné písničky. Většinou je vpřed nese umírněně folkrocková rytmika (bicí Vítek Vebr, baskatara většinou Martin Přeček, někdy Ondřej Fencl) a kapelníkova Doprovodná kytara (ten ovšem střídá i další nástroje).

Písničky pak vypovídají asi nejčastěji o láskách s problémy, ale najdeme i tématiku kovbojskou, vojenskou a další. Někdy s nějakým tím silným slovem (na pravém místě, například v Píšu ti: nejsme už v kině, láska je svině). V jedné písni se nezdvořile, byť úsměvně (nebo naopak, jak račte) střílí do Nedvědů. Ta je na převzatou melodii Johnny B. Goode od Chucka Berryho a i zde je vtipný nápad, na kterém je text postaven: Ústřední slogan originálu Go, go Johnny, go, go, go! je vlastně povzbuzení nedávného idolu folkového národa Honzy Nedvěda (jeho myšlenky v jeho podání jsou k písni přimíchány), které se v závěru mění na povzbuzení nyní slavnějšího Františka Go, go, Fany go, go, go. Píseň je pochopitelně o rozchodu obou bratří.

Při vší prostotě textu se mi velmi líbily Kříže o konfliktu civilizací, takže jsem je zařadil do rubriky písničkový tip. I když při prvním poslechu jsem se především nechal bavit přímočarostí optimistické složky alba a vervou, se kterou je odzpívána, při dalších posleších jsem celkem ocenil i písně chmurné, osobnější, třeba Lízátko, které vlastně dalo název celému albu. Neboť třeba zkratkovitá reflexe v řádku Bolí mě vzpomínky i snění (z písně Pohádka) rozhodně ukazuje, že by bylo nespravedlivé odbýt Hromosvod tvrzením, že to je jen taková folkrocková popina.

Je to prostě průřez repertoárem, který vznikl, když bylo autorovi někdy mezi patnácti a dvaadvaceti (u všech písní jsou v bookletu nejen texty, ale i vročení), s jeho hledáním a snahou vyjádřit to, co zažívá, lapidárně, ve zkratce. Když zkratka, tak zkratka:

Zajímavá deska.

Hromosvod – jaký je to příznačný název pro mladou energickou kapelu, která nehledí doleva, doprava a tvrdí si svou notu. Založil ji ve svých třinácti letech Ondřej Fencl v šatně své školy v Praze. Přes country k folku a od folku k alternativnímu folk-rocku. Za téměř deset let nahromadila skupina spoustu hudebního materiálu. Svou první profesionální nahrávku „17 lízátek“ koncipuje jako průřez celou dosavadní tvorbou.

Přestože v každé etapě nacházíme Hromosvod v jiném rozpoložení, existují momenty, které všechny písně spojují. Konkrétně se jedná o radost ze hry, naivitu, kompoziční postupy, postavení nástrojů, nápěvy a nálady textů. V každém období byly tyto vlastnosti různě vyvinuty, tudíž můžeme lehce pozorovat progres kapely.

Hudba ani melodie Hromosvodu nejsou zrovna vlastní. Jedná se spíš o akustické úpravy rockových rytmů a harmonií do trampských aranží a nápěvů. Nebo naopak o přitvrzení trampských klasik blíže k rockové formě. Taková „Beruška“ končí na chlup stejně jako Led Zeppelin začínají svou „Starway To Heaven“. V hudbě, ale síla Hromosvodu není.

Do pravěku kapely se řadí skladby „Dům v plamenech“, „Hadí song“ a „Drahá matko má“. Textařská práce, které si společně s energií a upřímností cením nejvíce, je ještě nevyzrálá. „Hadí song“ je na albu jediná opravdu rychlá skladba. Krátká, úderná. Přesně do středu desky mezi pomalé a středně rychlé songy.

Z období přechodového mezi starým materiálu k novému, nicméně v obou případech folkovému, je cítit country v míře větší než ze skladeb ostatních. Pomineme-li „Hadí song“ tempo se nám pomalu zrychluje a hudba je propracovanější. Ve srovnání s pravěkým obdobím jsou skladby variabilnější a mírně se zvětšuje jejich poslouchatelnost.

Všechny dříve popisované složky jsou nejvíce rozvinuty v jedenácti písničkách, tvořících kostru aktuálního repertoáru Hromosvodu. Nejvíce se vylepšili texty. Jejich hlavním obsahem se stává láska, ale vše je bráno s nadhledem. Lepší se rýmy. Problémem však nadále zůstává stereotypnost muziky. Jediným skokem trošku mimo je píseň „Nedvědi nevědi“, jež lehce zesměšňuje pohanu country a folku, bratry Nedvědy. Part na jejím konci hustě paroduje „Stánky“.

Ze začátku recenze jsem vyzdvihoval energii, naivitu a upřímnou radost ze hry. Tohle všechno sice působí velmi pozitivně, ale stačí větší počet poslechů, začnete vnímat hudbu hlouběji a prvotní nadšení, které je až nečekaně velké, rychle vyprchá. Možná mít lepšího producenta mohlo dopadnout vše o řád lépe. Ale i tak je to milá nahrávka, která osloví zvláště milovníky trampských písniček.

Na konec recenze musím ještě zařadit výtku k obalu alba. Stojí opravdu za to! Dělala ho profesionální firma, ale vypadá to spíš na nějakého kamaráda bez jakékoli invence a estetického cítění. Troufám si tvrdit, že se nenajde recenzent, který by si na obal nepostěžoval. Vypracovat něco tak příšerného asi také chtělo nápad.

V bookletu svého indiesovského debutu píše Ondřej Fencl, ústřední postava multižánrového Hromosvodu, že „17 lízátek“ je prvním počinem jeho mateřské formace, za nějž se nestydí. Ještě než bude řečeno cokoliv dalšího, vyslovme s výše uvedeným tvrzením opatrný souhlas. Dodejme však, že vedle studu není namístě ani spočinutí na vavřínech či jakémkoliv jiném rostlinstvu. Album obsahuje již v názvu specifikovaný počet skladeb, jejichž takřka výhradním autorem je zmíněný Ondřej Fencl (ročník 1981). Písně mapují téměř všechna stádia tvorby kapely od „dětských“ let až po tzv. profesionální období od r. 2002. Jednotlivé skladby se pohybují v poměrně širokém žánrovém spektru od mírně netradičního folku přes klasický folk-rock až po názvuky blues a country. Výše uvedené může být dle chuti a nálady vnímáno jako chvályhodná žánrová pestrost či skladatelská roztříštěnost. Autor těchto řádků sám není schopen v této otázce jednoznačného sou­du.

Tvorba Hromosvodu bývá přirovnávána k legendárnímu uskupení „č. p. 8“, což je však – zatím? – spíše přání zainteresovaných než věrný odraz reality. Pokud jde o instrumentaci, tak se sice povětšinou akustické skladby nesou v duchu svých předchůdců, ovšem skladatelsky bude muset Ondřej Fencl přece jen urazit ještě nemalý kus cesty směrem k originalitě a výjimečnosti. Času na to má vzhledem ke svému věku dost a dost. Zúčastněným muzikantům nechybí patřičná dávka drzosti a energie, na první poslech je zřejmé, že mají leccos odehráno. Housle Markéty Pipkové jsou už teď jakýmsi poznávacím znamením kapely, o instrumentálních schopnostech šéfa souboru nelze pochybovat. Místy se však Fencl zejména při zpěvu neubrání přílišnému manýrismu a tlačení na pilu, které mnohdy vyznívá spíše naivně („Beruško“ se zajímavou citací „Stairway To Heaven“ v závěru) či dokonce trapně („Dům v plamenech“). Neškodilo by příště si přizvat někoho zkušenějšího, kdo by ukočíroval mnohdy hypertrofovaný zápal a snahu za každou cenu znít srdceryvně a upřímně. Stejně tak textům by mnohdy svědčilo krácení; nemálo z nich je folkově upovídaných a zbytečně na velké ploše opisují to, co by šlo říci dvěma slovy. Připomínají pak spíše mladistvé říkánky s umělými rýmy (s vizí/hmyzí, studí/rudí, blíží/sblíží). To je však neduh, s nímž se během své kariéry potýkali snad všichni muzikanti tohoto ranku. Ne každý je od kolébky Dylanem. Zcela nadbytečně pak vyznívá zařazení rádoby veselé parodie „Nedvědi nevědi“, v níž skladatel toužil zesměšnit své negativní vzory. Nic proti tomu, bratrské dementění nesnese povícero posluchačů (včetně autora); je však třeba si v takovém případě dát veliký pozor, aby se ironický šleh neobrátil opačným směrem. Zde zařazená skladba bezpečně uspěje v závěrečné fázi maturitního večírku, na desce však vysloveně ruší.

Debutové album „17 lízátek“ by určitě nemělo být důvodem k sebeuspokojení. Je první deskou kapely, která jde správným směrem, ale musí ještě urazit značný kus cesty. Má vše nezbytné, co k té cestě potřebuje, jenom najít správnou kombinaci.

P. S.: Příště doporučuji sehnat někoho, kdo bude schopen spáchat méně reál-socialistický obal. Tohle nezaujme nikoho.

S hudbou to máte podobně jako s láskou – dokáže vás patřičně oslovit v každém věku. Zářným příkladem jsou Pražáci Hromosvod, které v roce 1994 založil teprve třináctiletý hošík Ondřej Fencl. Uplynulo bezmála deset let a obdivovatelé Prokopa Diviše se mohou chlubit oficiálním debutem. Jmenuje se „17 lízátek“ a nabízí průřez dosavadní tvorbou kapely.

Již ve svých raných počátcích se seskupení Hromosvod projevilo jako vpravdě ambiciózní, když se jalo hrát pouze vlastní repertoár, který v letech 1995–96 zaznamenalo na demokazety „Odjíždím“ a „Nambr Tůů“. Pod bedlivým dohledem kapelníka a dvorního song-writera Fencla se muzikanti postupem času pozvolně profesionalizovali, proměnlivá sestava se ustálila v pevné složení a skupina začala žnout první úspěchy (v letech 1998–99 postoupili do finále Folkového kvítku). Po demíčku „Pokračujeme v akci“ nahrála neoficiální čtyřku „Ptáci“, o níž se časopis „Folk a country“ vyjádřil jako o experimentální, hudební škatulky ignorující produkci nevyzpytatelné a nadějné kapely. Na zmíněné nevyzpytatelnosti měl asi největší podíl multiinstrumen­talista Martin Fencl, který se však v červnu 2001 odhodlal k odchodu, čímž skupinu částečně přiměl unifikovat svůj hudební projev a lehce přitvrdit. Po několika úspěších v žánrových soutěžích a účinkování na letních festivalech přišel kýžený zlom – páté demo „Kinderfolk“ zajistilo Hromosvodu rádiovou premiéru, spoustu koncertů a především zájem brněnského vydavatelství Indies Records. Výsledkem je čerstvý studiový debut „17 lízátek“. „Je to první naše CD, za které se nestydím,“ definoval stroze desku Ondřej Fencl.

Tu desku mi přinesl jednou takhle odpoledne Luděk až přímo domů. Čekal jsem na ni dlouho. Vlastně už od chvíle, kdy bylo jasné, že Ondra Fencl nalezl pochopení u chlápků z Indies, a že se po Kinderfolku začíná dělat na skutečné profesionální nahrávce. Ne tedy, že by sound Hromosvodu nutně potřeboval mixáže a masteringy (to spíš naopak) nebo renomovaný lejbl, ale představa, že tenhle šraml rock band uslyším v extra speciál hifi kvalitě, tedy téměř až dolby surrrááááund, mě dost bavila.

No co vám budu povídat. 17 lízátek předčilo veškerá moje očekávání. Už úvodní boogie-woogie Zlomený blues je vypalovačka jak blázen. Hromosvod je po strašně dlouhé době opravdu první kapelou s věkovým průměrem pod třicet, která má ponětí o tom, co je to synkopa, a jak tenhle báječný vynález funguje. Právě tady se nachází první z mnoha úžasných momentů, ve kterých se můžete na desce seznámit se skvělou flétnou Terezy Málkové. Ten druhý moment jsem objevil hned v následující písni Sen, kde se v duetu (stejně jako ve Zlomeným blues) přidávají přesné housle Markéty Pipkové (bohužel tentokrát není při poslechu CD vidět její typický klobouček ani klátivé „symfonické“ pohyby, čehož lituji), a dále se mi moc líbí příčka v písních Pohádka a Hadí song. Při poslechu posledně jmenovaného titulu mívám mimochodem pocit, že možná už vím, kdo že by v budoucnu mohl „vystřídat“ na pomyslném alternativně-folkovém trůnu budoucí důchodce z Jablkoně.

Myslím, že právě rozmanité nástrojové obsazení, třeba v této muzice nezvyklý hoboj Olgy Bartoňové (zvlášť platný třeba v Odcházíš – typické lyrické popovce), foukačka, mandolína (O. Fencl), violloncello baskytaristy Martina Přečka nebo trubka hostujícího Martina Fencla, dělají z jinak celkem depresivních textů a harmonií Ondry Fencla muziku, kterou je doslova radost poslouchat. To, co obdivuju na Hromosvodu asi nejvíc, jsou neuvěřitelně propracované aranže, vymyšlené až do posledního detailu, které jsou ještě ke všemu zahrané s velikým nadhledem a jistotou. Což dnes už naprosto platí také o Vítkovi Vebrovi, jehož hra na bicí u nás kdysi dávno na Klamovce vyvolávala střídavě pocity zoufalství a záchvaty smíchu (Vítku, sorry, dneska už vím…). Přál bych vám ho všem teď z Lízátek slyšet například v Zrcadle nebo v Nedvědech, kde má Vítek sólo jak noha.

Mohu-li ale aspoň za sebe vyhlásit na Lízátkách nějaké kompoziční nambr van, pak to bude určitě sedmiapůlminutová Beruško. Silná harmonie, silný text, silné aranžmá, navíc skvěle zahrané, prostě není co dodat. Kdybych nezažil, že v podobné formě dokáže Hromosvod zahrát i na živo, nevěřil bych, že to jsou oni. A nedá mi to, abych taky samostatně nepohovořil o tracku číslo deset, na kterém se ocitla píseň Nedvědi nevědi. Píseň jako celek radši moc medializovat nebudu [Fencl a Indies vědi :-)], avšak celkový nápad, text písně, i amotné provedení u mě získaly jedničku s hvězdičkou. A to tedy nejsem zarytý antinedvědovec – tak to, prosím, vůbec neberte. Tenhle song si pouštím rád prostě proto, že mi dokáže vždycky zvednout náladu a dost se u něj bavím. To, že paroduje zrovna Jendu s Fandou, je v tuhle chvíli opravdu vedlejší. Ale co bych vám to líčil, to prostě musíte slyšet.

No ale abych stále nepěl jen chválu; chvílemi mě na Hromosvodu obecně trochu mrzí, že víc neexperimentují s vokály – zpěv Ondřeje Fencla je sice v pohodě a do téhle muziky se jeho „ranně pubertální“ tenor bezvadně hodí, avšak občas bych si od něj klidně i na pár minut odpočinul.

Na druhou stranu – to, že jsem občas nucen nahlédnout do bookletu chtěje znát přesný obsah textu, vyvažuje věrohodnost, s jakou Fencl své texty podává. Na desce 17 lízátek a vlastně v repertoáru Hromosvodu vůbec je totiž Ondřej prakticky stoprocentním autorem. Jedinou výjimkou na cédéčku je šestá Drahá matko má, zde je autorem až „čechomorsky“ znějícího nápěvu tragicky zesnulý Filip Venclík.

A na závěr? Ačkoli je 17 lízátek v podstatě průřezem dosavadní tvorby (mezi nejstarší songy se zde, pamatuji-li si dobře, budou řadit asi Odjíždím, Dům v plamenech a výše zmíněná Drahá matko má), působí na mně velice kompaktním dojmem. A tak i když notnou část mé diskografie tvoří spíše main stream, a to jak ve folku, tak v rocku, Lízátka do ní určitě s radostí zařadím, a myslím, že prach se na nich neusadí. Zásluhu na tom bude mít nesporně také skvělý zvuk, o který se na albu postaral v kolínském studiu Sklep Láďa Dousek – opravdu klobouk dolů. Howgh.

Hromosvod – 17 lízátek – Zlomený blues, Sen, Dům v plamenech, Beruško, Hvězda, Drahá matko má, Hadí song, Píšu ti, Boží trest, Nedvědi nevědi, Kauboj Džou, Kříže, Lízátko, Pohádka, Odcházíš, Zrcadlo, (malus) Rum anebo špek – celkový čas 51:56 – vydalo Indies Records

Po deseti letech vydala pražská folk rocková skupina své první regulérní CD. Vydavatelství Indies zachytilo skupinu v určité fázi vývoje, kam se po zajímavých peripetiích dostala zejména vlivem svého kapelníka Ondřeje Fencla. 17 písní na CD, 17 lízátek. Ochutnejme!

Kapela Hromosvod došla do zajímavého vývojového stádia. Nejdříve přežila dětské nemoci, zahajovala ještě na základní škole. Pak přišlo obligátní snažení na festivalech a dosažení „určitých dílčích úspěchů“, na druhé straně, žádný festival nevyhráli, moc se o nich ani nepsalo. Místo vývoje většiny „festivalových kapel“, co svými čtyřmi písněmi oslní a bez zásob další energie a tvůrčího potenciálu soudržnosti zahynou, měl Hromosvod poměrně vydatný pramen neopakovatelných nápadů a štěstí na osobnosti. To jej převedlo přes různá úskalí pokusů a zákrut k vyzrálejšímu projevu na straně tvůrčí, instrumentální a aranžérské. A úspěchy přišly. Hromosvod má „své“ publikum, které mu spolehlivě plní známé pražské koncertní sály v počtech, o kterých se mnohem úspěšnějším i profesionálním folkovým kapelám ani nesní. Takže tahle skupina částečně připomíná některé rockové, o kterých širší obec posluchačská v životě neslyšela a na které přesto přijde několik stovek lidí.

Svou mnohotvárností, zajímavým zvukem i zásobou skladeb neušel Hromosvod pozornosti prestižnímu brněnskému vydavatelství a (ne)poslední úspěch skupiny máme právě před sebou.

CD 17 lízátek obsahuje 17 písní chuti rozmanité a nebojte se, nezdravých sladkostí je na něm přiměřeně. Album obsahuje několik skupin písní. Písně z historie skupiny, písně historické až chmurné, písně veselé a písně nezařaditelné. Dům v plamenech (1994) je rychlý song o rychlých událostech a zbrklých rozhodnutích. Drahá matko má (1993) je Hromosvodí historie a vzpomínka na autora písně Filipa Venclíka. K prvotinám, ne snad kvalitou patří i krátký Hadí song (1994). Tady někde se už zakládá na další vývojový proud Hromosvodu – rockové schéma.

K písním historickým zbojnickým patří Boží trest a Kříže (obě 1999). Zejména Kříže s překrásnou flétnou Terezy Málkové a svěžím rytmem by jim mohli závidět i specialisté na tento žánr typu Ginevry.

Pak už přichází tvůrčí současnost. Píseň Nedvědi nevědi s nadhledem zlehčuje nejmenované folkové celebrity na perfektně zahranou a zazpívanou melodii Chucka Berryho: Johnny B. Goode. K tomu nejlepšímu na CD patří Lízatko a Odcházíš. Jenom bych Hromosvodu přál více takových písní a o jeho další hudební bytí by bylo vystaráno. Album končí malusem Rum nebo špek, o kterém sami hovoří jako o noční můře desetileté historie kapely. CD 17 lízátek je i po stránce čistě formální pěkně vybavené, jediným stínem snad je přehození dvou písní (Pohádka x Lízátko) v informaci na obalu, na rozdíl od skutečně nahraného pořadí. Hromosvod, to je hlavně Ondřej Fencl. Složil a zaranžoval většinu písní a všechny nazpíval a hraje na kytaru. Zpěv je další možná cesta vývoje kapely. Předně bych byl zvědav na sólové produkce i ostatních členů kapely a zviditelnění dalších vokalistů (Přeček, Málková). Martin Přeček hraje na basu a violoncello, na bicí Vítek Vebr, na housle Markéta Pipková, Tereza Málková na flétny, Olga Bartoňová – hoboj. Dále hostují Martin Fencl – trubka, Sylva Švejdarová – housle a Yama Hista – tuba.

17 folkrockových lízátek – tak by se dala charakterizovat nová deska pražské skupiny Hromosvod, která v březnu vydala u brněnských Indies debut 17 lízátek. Sedmnáctka skladeb převážně z pera excentrického romantika Ondřeje Fencla má bluesový základ, je podepřená chatrným rockovým sloupem, který ale k „držení těla“ folkrocku není nutně zapotřebí. Důležitou složkou Hromosvodu fungujícího bezmála deset let jsou citlivé texty: láska, zklamání, romantika, úsměvy na rtech. Ale všechno není v textech Ondřeje Fencla idylické – podpálené domy, slizská hadí těla, zlé sny… Nejde o blues typu Jan Burian, Hromosvod si bere náboj Ivana Hlase, housla, cella, hoboje dělají z inteligentního bluesu mnohovrstevný bigbeat typu Anderson. Foukací harmonika s flétnou zase vhání do nahrávky pocit volnosti a nádech táborových ohňů, který je typický pro českou country scénu. Skupina založená koncem roku 1994 bere svou hudbu vážně: nespočet koncertů a promo aktivit. Po vydání desky ze studia Sklep u kolínského muzikanta Ládi Douska proběhly rozhlasové premiéry na Beatu a Proglasu. Kapela by měla být hostem letních folkových festivalů.