[Emi]Vracím se ránem z [Ami]mejdanu,
[D]divoký cho [G]Žižkova,
[C]večer už možná [H7]nevstanu,
[Emi]zpiju se ve snu [Fis]od znova. [H]
Ke konci noci zulíbám
zas tvoje rety žvatlavý,
lepší by bylo zůstat sám,
už mě to ale nebaví.
[G]Máš oči [D]jako magnety,
[F]jsem z toho celej [C]zkleslej,
[G]chci bejt zas [D]zpátky tam, kde ty,
[F] kopečky v rukou [C Cis D]zahřejvat.
Sjeli jsme se na Petříně,
pak našli pravdu ve víně,
voní mi po tobě duše,
říkám to suše.
Říkala jsi mi básničko,
zpívalas, když jsi mluvila
a já koukal za tričko,
pak sis ho vínem polila.
Půjdeme spolu do Libně,
půjdeme, ale teď polib mě,
bude to trochu z kopečka,
jakápak úsečka.
Máš oči jako magnety...
Sjeli jsme Petřín odshora,
kdepak nějaká pokora,
voní mi po tobě duše,
říkám to suše.
Máš oči jako magnety...
Říkáš mi, že jsem uličník
a že tě stejně oklamu,
přilep si pod sukni vykřičník
anebo reklamu.
Texty
- vše
- Divoký ticho Žižkova
- Zimní čas
- Svitavy
- 17 lízátek
- starší texty
Magnety
Ondřej Fencl
Nedělní večery
Ondřej Fencl
(Kapodastr na II.)
[C]Bolí mě křídla,
něco se [Emi]změnilo,
svědí mě [Ami]duše, [Emi]
[C]hříva mi zřídla,
víno se [Emi]zkalilo,
čas kolem [Ami]kluše. [Emi]
[Dmi]Ženu se za snem [F]do soukolí,
[Dmi]ale když zhasnem, [F]ta tma bolí, bolí.
Bolí mě tlapky,
kam jsem to běžel,
svědí mě srdce,
zatáhnout drápky,
zabouchnout dveře,
sám sebou drcen.
Ženu se za dnem, za osudem,
ale až zvadnem, sami zbudem.
[G]Nedělní [D]večery jsou někdy [F]k breku [C]
a zas do pondělí přebrodit řeku,
nedělní večery jsou trochu k pláči
a pak zas v pondělí všichni sráči.
[C]Bolí mě křídla,
něco se [Emi]změnilo,
svědí mě [Ami]duše, [Emi]
[C]hříva mi zřídla,
víno se [Emi]zkalilo,
čas kolem [Ami]kluše. [Emi]
[Dmi]Ženu se za snem [F]do soukolí,
[Dmi]ale když zhasnem, [F]ta tma bolí, bolí.
Bolí mě tlapky,
kam jsem to běžel,
svědí mě srdce,
zatáhnout drápky,
zabouchnout dveře,
sám sebou drcen.
Ženu se za dnem, za osudem,
ale až zvadnem, sami zbudem.
[G]Nedělní [D]večery jsou někdy [F]k breku [C]
a zas do pondělí přebrodit řeku,
nedělní večery jsou trochu k pláči
a pak zas v pondělí všichni sráči.
Před Imperialem
Ondřej Fencl
(Kapodastr na II.)
[D]Pofukuje letní vítr [C]před Imperialem, [G][C][D][C][G][C]
na chodníku dřepím, mlčím, klaun před prázdným sálem,
včera v noci poprvé jsem hladil tvoje perly,
dneska v noci v Ostravě si duše žádá berli.
Je mi smutno, je to síla, jako kdysi po mamince,
bez řečí se obnažila odvrácená strana mince,
chybíš mi tak opravdicky, že se mi chce bulet,
[Hmi]tohle není jako vždycky, [G]tohle není úlet,[D] [Hmi ]tohle není úlet. [A][Hmi][A]
[D]Chci tě k sobě přivinout a [C]nepus tit [G]tě [C]zpátky, [D][C][G][C]
neodle m za jinou, já věřím na pohádky,
přečetl jsem omámeně z borůvkový vůně,
[Hmi]že lepší než deset řek je [G]hloubka jedný [D]tůně, [A]
[Hmi]pro kterou bys doplaval i s [G]lodí bez kormidla,[D][A]
[Hmi]pro kterou bys doletěl, [G]i kdybys neměl [A]křídla.
[D]Sedím na břehu [A]Ostravice,
[G]lámu si víno [A]do palice,
chybí mi tvoje doteky
a tak to křičím do řeky,
po proudu, vodou, po moři,
posílám plamen, co neshoří,
na dobrou [D]noc.
Pofukuje letní vítr před Imperialem...
[D]Pofukuje letní vítr [C]před Imperialem, [G][C][D][C][G][C]
na chodníku dřepím, mlčím, klaun před prázdným sálem,
včera v noci poprvé jsem hladil tvoje perly,
dneska v noci v Ostravě si duše žádá berli.
Je mi smutno, je to síla, jako kdysi po mamince,
bez řečí se obnažila odvrácená strana mince,
chybíš mi tak opravdicky, že se mi chce bulet,
[Hmi]tohle není jako vždycky, [G]tohle není úlet,[D] [Hmi ]tohle není úlet. [A][Hmi][A]
[D]Chci tě k sobě přivinout a [C]nepus tit [G]tě [C]zpátky, [D][C][G][C]
neodle m za jinou, já věřím na pohádky,
přečetl jsem omámeně z borůvkový vůně,
[Hmi]že lepší než deset řek je [G]hloubka jedný [D]tůně, [A]
[Hmi]pro kterou bys doplaval i s [G]lodí bez kormidla,[D][A]
[Hmi]pro kterou bys doletěl, [G]i kdybys neměl [A]křídla.
[D]Sedím na břehu [A]Ostravice,
[G]lámu si víno [A]do palice,
chybí mi tvoje doteky
a tak to křičím do řeky,
po proudu, vodou, po moři,
posílám plamen, co neshoří,
na dobrou [D]noc.
Pofukuje letní vítr před Imperialem...
Záhada hlavolamu
Ondřej Fencl
[Ami]Našel jsem v zastávce cigára
[D7]a knihu od pana Foglara,
[Ami]co si jen o tomhle pomyslet,
[D7]kam se to ubírá dnešní svět.
Ožralej, ospalej Široko
nakřivo městem se potácí,
S nadla posměšně burácí
a já jsem Mirek jen naoko.
[Ami] Rozbiješ si tlamu [G]a padneš [D]na kolena, [F]
záhada [Ami]hlavolamu [G]bude [D]vyřešena.
Našel jsem v zastávce cigára...
Ježek se proboural z klece ven,
Jarka Metelka s Hojerem
maj es‐er‐óčko na šípy
a Červenáček u pípy.
Rychlonožka prej dopuje,
kde vlastně hranice stropu je,
všechny ty vznešené ideje
odnesla doba bez děje.
Rozbiješ si tlamu...
[D7]a knihu od pana Foglara,
[Ami]co si jen o tomhle pomyslet,
[D7]kam se to ubírá dnešní svět.
Ožralej, ospalej Široko
nakřivo městem se potácí,
S nadla posměšně burácí
a já jsem Mirek jen naoko.
[Ami] Rozbiješ si tlamu [G]a padneš [D]na kolena, [F]
záhada [Ami]hlavolamu [G]bude [D]vyřešena.
Našel jsem v zastávce cigára...
Ježek se proboural z klece ven,
Jarka Metelka s Hojerem
maj es‐er‐óčko na šípy
a Červenáček u pípy.
Rychlonožka prej dopuje,
kde vlastně hranice stropu je,
všechny ty vznešené ideje
odnesla doba bez děje.
Rozbiješ si tlamu...
Francouzská
Ondřej Fencl
[Emi]Když džbánek vína ke dnu [Fis]spěje,
[Emi]bojím se, bojím, že se [Fis]stmívá,
[Emi]že už se nikdy [Fis]neusmějem,
[Emi]že už se trochu připozdívá[Fis].
A není radno další nalít,
čeká nás důležitá mise,
ráno se vzbudit nevyspalí,
zmámeně obstát u komise.
[C]Když džbánek vína [D]dohořívá,
[G]bojím se, bojím, přijde [A]žízeň,
[C]po tobě, lásko, chci [D]zpívat
[Fis]o polibcích na Champs‐Élysées.[H]
A večer zase hrozí ráno
a zrcadlo je čím dál krutší,
kontrolka hlásí „Vyprodáno“,
ospalý duši v břiše kručí.
Když džbánek vína dohořívá...
Když džbánek vína dohořívá bojím se,
bojím, že se stmívá.
[Emi]bojím se, bojím, že se [Fis]stmívá,
[Emi]že už se nikdy [Fis]neusmějem,
[Emi]že už se trochu připozdívá[Fis].
A není radno další nalít,
čeká nás důležitá mise,
ráno se vzbudit nevyspalí,
zmámeně obstát u komise.
[C]Když džbánek vína [D]dohořívá,
[G]bojím se, bojím, přijde [A]žízeň,
[C]po tobě, lásko, chci [D]zpívat
[Fis]o polibcích na Champs‐Élysées.[H]
A večer zase hrozí ráno
a zrcadlo je čím dál krutší,
kontrolka hlásí „Vyprodáno“,
ospalý duši v břiše kručí.
Když džbánek vína dohořívá...
Když džbánek vína dohořívá bojím se,
bojím, že se stmívá.
Jedeme vlakem
Ondřej Fencl
(Kapodastr na III.)
[Hmi]Tudum tudum, [G]jedeme [A]vlakem,
tudum tudum, jedeme domů,
tudum tudum, jedeme mrakem.
[G]Poprvé když ses na mě [D]usmála,
[A]rozezpívala se [Hmi]louka, [A][G][Fis]
[G]v očích melodie [D]zahrála
a já si ji začal [Hmi]broukat.
[G]To bude [A]bouřka,
[Hmi]tudum tudum, [G]a potom [A]zkouška.
Nebe se na vteřinu roztáhlo,
obnažilo správnou trasu,
opatrně ruku napřáhlo,
navedlo nás do dvojhlasu.
A kopce hrály,
tudum tudum, jak katedrály,
tudum tudum, že je to větší,
tudum tudum, než nebezpečí.
Trochu jsme cestou domů bloudili,
až jsme našli kamenný pole,
mraky se smály, pak nám slíbily,
že nebude to jednou bolet.
Našli jsme kousek nebe pro náš hřích
a trochu nám i patřilo celý,
kolik to stálo nocí probdělých,
dny se v týdnech rozechvěly
nesmí,
do rytmu tvýho,
tudum tudum, nekonečnýho,
tudum tudum, ač se to nesmí
tudum tudum, vrá la ses mi.
[Hmi]Tudum tudum, [G]jedeme [A]vlakem,
tudum tudum, jedeme domů,
tudum tudum, jedeme mrakem.
[G]Poprvé když ses na mě [D]usmála,
[A]rozezpívala se [Hmi]louka, [A][G][Fis]
[G]v očích melodie [D]zahrála
a já si ji začal [Hmi]broukat.
[G]To bude [A]bouřka,
[Hmi]tudum tudum, [G]a potom [A]zkouška.
Nebe se na vteřinu roztáhlo,
obnažilo správnou trasu,
opatrně ruku napřáhlo,
navedlo nás do dvojhlasu.
A kopce hrály,
tudum tudum, jak katedrály,
tudum tudum, že je to větší,
tudum tudum, než nebezpečí.
Trochu jsme cestou domů bloudili,
až jsme našli kamenný pole,
mraky se smály, pak nám slíbily,
že nebude to jednou bolet.
Našli jsme kousek nebe pro náš hřích
a trochu nám i patřilo celý,
kolik to stálo nocí probdělých,
dny se v týdnech rozechvěly
nesmí,
do rytmu tvýho,
tudum tudum, nekonečnýho,
tudum tudum, ač se to nesmí
tudum tudum, vrá la ses mi.
Smuténky
Ondřej Fencl
[D]Ze stropu se snáší mušky [C]smuténky,
popadají letmo mezi pět linek,
slunce s tváří umazanou od rtěnky
melodii na provázek navine.
Dobrý večer, zabzučí mi žárovka,
tělem zase rozlévá se sladký med,
k večeři je obědová hotovka,
dobrou noc, mé ráno, počkej, jsme tam hned.
[G]Mám se dnes ti še, [C]
[G]není mě slyšet. [C]
[G]Mám se dnes še, [C]
není mě [D]slyšet
Mezi prsty Žižkova se světlo skví,
opatrně nakukuje do oken,
tvoje rty a vlasy voní od broskví,
postel zvoní další nekonečnej den.
Tak si tady pomaloučku žijeme
pod deštníkem vysílače signálků,
dej mi ruku, básničko, pojď, půjdeme,
upletu melodii z korálků.
Mám se dnes tiše,
není mě slyšet.
Ze stropu se snáší mušky smuténky...
popadají letmo mezi pět linek,
slunce s tváří umazanou od rtěnky
melodii na provázek navine.
Dobrý večer, zabzučí mi žárovka,
tělem zase rozlévá se sladký med,
k večeři je obědová hotovka,
dobrou noc, mé ráno, počkej, jsme tam hned.
[G]Mám se dnes ti še, [C]
[G]není mě slyšet. [C]
[G]Mám se dnes še, [C]
není mě [D]slyšet
Mezi prsty Žižkova se světlo skví,
opatrně nakukuje do oken,
tvoje rty a vlasy voní od broskví,
postel zvoní další nekonečnej den.
Tak si tady pomaloučku žijeme
pod deštníkem vysílače signálků,
dej mi ruku, básničko, pojď, půjdeme,
upletu melodii z korálků.
Mám se dnes tiše,
není mě slyšet.
Ze stropu se snáší mušky smuténky...
Mlha
Ondřej Fencl
[Ami]Studená mlha padá mi [D7]do klína,
sbírat ji po kapkách, jít tam, kde začíná,
navždycky na zemi s nohama z olova,
jen vkládat modlitby na ústa poslova.
Nasbírat odvahu, otočit planetou,
nevěřit očím, snadno se popletou,
po chu zoufat, nepřestat doufat.
Snít.
sbírat ji po kapkách, jít tam, kde začíná,
navždycky na zemi s nohama z olova,
jen vkládat modlitby na ústa poslova.
Nasbírat odvahu, otočit planetou,
nevěřit očím, snadno se popletou,
po chu zoufat, nepřestat doufat.
Snít.
Eště raz
Ondřej Fencl
[Emi]Léto je [H7]studený, [Emi]kapsy jsou [H7]děravý,
[Emi]okno je [H7]zpocený, [G]minuty [H7]rezaví,
[Emi]už se zas [H7]hádáme, [Emi]je toho [H7]na nás moc,
[Emi]ze zvyku [H7]šeptáme: [G]„Miláčku, [H7]dobrou noc.“ [Emi][H7][Emi]
Bylo nám veselo, když hořel ohýnek
i srdce hořelo, jenže ze vzpomínek
navěky nejde žít, a tak se loučíme,
naposled políbit... to přece musíme.
[Ami]Sami se [G]soudíme, [C]sami jsme [D]nestranný,
[G]ještě si [D]věříme, ještě jsme [H7]sehraný,
[Ami]ale co [G]další den, [C]co teprv [A]za týden,
[D]určitě musíme [H7]nebo to zkusíme
[Emi]eště [D]raz, [Emi]eště [D]raz, [Emi]jen jestli [H]máme ještě [Emi]čas.
Léto je studený, podzim je ledový,
okno je zazděný, scénář je hotový,
občas se potkáme, čas kolem rotuje,
nesmysly žvatláme a srdce bojuje
o lásku, o radu, zas běží pozadu,
semínka zaseje na hrobech naděje,
kvě ny vyraší na troskách našich snů,
beznaděj vyplaší a já už zase řvu:
„Eště raz, eště raz, jen jestli máme ještě čas.
Eště raz, eště raz, do smr máme ještě čas.“
[Emi]okno je [H7]zpocený, [G]minuty [H7]rezaví,
[Emi]už se zas [H7]hádáme, [Emi]je toho [H7]na nás moc,
[Emi]ze zvyku [H7]šeptáme: [G]„Miláčku, [H7]dobrou noc.“ [Emi][H7][Emi]
Bylo nám veselo, když hořel ohýnek
i srdce hořelo, jenže ze vzpomínek
navěky nejde žít, a tak se loučíme,
naposled políbit... to přece musíme.
[Ami]Sami se [G]soudíme, [C]sami jsme [D]nestranný,
[G]ještě si [D]věříme, ještě jsme [H7]sehraný,
[Ami]ale co [G]další den, [C]co teprv [A]za týden,
[D]určitě musíme [H7]nebo to zkusíme
[Emi]eště [D]raz, [Emi]eště [D]raz, [Emi]jen jestli [H]máme ještě [Emi]čas.
Léto je studený, podzim je ledový,
okno je zazděný, scénář je hotový,
občas se potkáme, čas kolem rotuje,
nesmysly žvatláme a srdce bojuje
o lásku, o radu, zas běží pozadu,
semínka zaseje na hrobech naděje,
kvě ny vyraší na troskách našich snů,
beznaděj vyplaší a já už zase řvu:
„Eště raz, eště raz, jen jestli máme ještě čas.
Eště raz, eště raz, do smr máme ještě čas.“
Vyprodáno
Ondřej Fencl
[G]Na dveřích „Vyprodáno“ [C]a v očích [Ami]kalnou vodu, [Emi]
[C]léto si hodilo [G]lano, nežli jít [D]do důchodu,
[G]nad ránem se to [D]stalo, čas nikdo [Ami]nezpomalí, [Emi]
[C]léto si život vzalo, [G]zrak se mi v [D]duši kalí.
[C]Nesti hne svoje plody,[G] [D]hrušku si neosahá,[A]
[C]chodníky plný [G]vody, odráží [D]se v ní Praha.
Tak jedno léto užilo si slávy,
pár týdnů funguje to, pak přijdou bolehlavy,
každej rok stejný drama, odněkud přijde zima,
ta stará známá dáma a přece jiná.
Nes hne svoje plody, hrušku si neosahá,
chodníky plný vody, odráží se v ní Praha,
nesti hne svoje plody, neutrhne si hrušku,
i já mám oči z vody, byl jsem si pro výslužku.
Tak léto ráno poslechlo vůli boží
a zítra „Vyprodáno“ přijímá nový zboží,
co je svět k mání, tak to na něm kráčí
a vzpomínání voda z nebe smáčí.
Nesti hne svoje plody, už je to marná snaha,
chodníky plný vody, odráží se v ní Praha,
nesti hne svoje plody, neutrhne si hrušku
i já mám oči z vody, vzpomínám na Berušku.
[C]léto si hodilo [G]lano, nežli jít [D]do důchodu,
[G]nad ránem se to [D]stalo, čas nikdo [Ami]nezpomalí, [Emi]
[C]léto si život vzalo, [G]zrak se mi v [D]duši kalí.
[C]Nesti hne svoje plody,[G] [D]hrušku si neosahá,[A]
[C]chodníky plný [G]vody, odráží [D]se v ní Praha.
Tak jedno léto užilo si slávy,
pár týdnů funguje to, pak přijdou bolehlavy,
každej rok stejný drama, odněkud přijde zima,
ta stará známá dáma a přece jiná.
Nes hne svoje plody, hrušku si neosahá,
chodníky plný vody, odráží se v ní Praha,
nesti hne svoje plody, neutrhne si hrušku,
i já mám oči z vody, byl jsem si pro výslužku.
Tak léto ráno poslechlo vůli boží
a zítra „Vyprodáno“ přijímá nový zboží,
co je svět k mání, tak to na něm kráčí
a vzpomínání voda z nebe smáčí.
Nesti hne svoje plody, už je to marná snaha,
chodníky plný vody, odráží se v ní Praha,
nesti hne svoje plody, neutrhne si hrušku
i já mám oči z vody, vzpomínám na Berušku.
Mezi řádky
Ondřej Fencl
[E]Ve vráskách propadliště času[Fis]
[Gis]nemám strach, že tě najdu jinou[A],
[E]rozdělám oheň nad hladinou,[Fis]
[Gis]když ztra m v mlze tvoji trasu.[A]
Déšť můžem chytat bez souhlasu
a tajným touhám neprominout,
slova se pod peřinou řinou,
šeptají, tají v čistou krásu.
[H]Tam mezi řádky, kde svět dříme,[Cismi]
[Fis]vine se příběh, kterej chceme[A],
[H]je možný, že se neztra me,[Cismi]
[Fis]je možný, že se nenajdeme,[A]
[Fis]anebo naše duše splynou.[A]
Láska je nejmocnější bříme,
Veliká hvězda nad planinou.
Sváteční oheň nad krajinou
rozdělám, aby bylo jasno,
světlušky, zkuste chvíli zhasnout
a nechte tóny, ať se linou.
Tóny mý tetřeví jak listy
odevzdám s křídly do plamenů,
nechci už sloužit tomu jménu,
já ráno přijdu k tobě čistý.
Já už mám pocit, že to stačí,
setřásám z větví třešně planý,
krásnej řev duše nespoutaný,
která se právě k jiný poutá,
předávám svoje křídla mladším,
mý touhy budou zítra vdaný,
já už mám s nima jiný plány,
zamykám truhlu, zapadnou tam,
chápejte, o co tady kráčí.
Tam mezi řádky, kde svět dříme,
je možný, že se neztra tíme.
[Gis]nemám strach, že tě najdu jinou[A],
[E]rozdělám oheň nad hladinou,[Fis]
[Gis]když ztra m v mlze tvoji trasu.[A]
Déšť můžem chytat bez souhlasu
a tajným touhám neprominout,
slova se pod peřinou řinou,
šeptají, tají v čistou krásu.
[H]Tam mezi řádky, kde svět dříme,[Cismi]
[Fis]vine se příběh, kterej chceme[A],
[H]je možný, že se neztra me,[Cismi]
[Fis]je možný, že se nenajdeme,[A]
[Fis]anebo naše duše splynou.[A]
Láska je nejmocnější bříme,
Veliká hvězda nad planinou.
Sváteční oheň nad krajinou
rozdělám, aby bylo jasno,
světlušky, zkuste chvíli zhasnout
a nechte tóny, ať se linou.
Tóny mý tetřeví jak listy
odevzdám s křídly do plamenů,
nechci už sloužit tomu jménu,
já ráno přijdu k tobě čistý.
Já už mám pocit, že to stačí,
setřásám z větví třešně planý,
krásnej řev duše nespoutaný,
která se právě k jiný poutá,
předávám svoje křídla mladším,
mý touhy budou zítra vdaný,
já už mám s nima jiný plány,
zamykám truhlu, zapadnou tam,
chápejte, o co tady kráčí.
Tam mezi řádky, kde svět dříme,
je možný, že se neztra tíme.
Písnička
Ondřej Fencl / Jakub Homola, Ondřej Fencl
[Hmi]Je to jak z blbý [Fis]písničky
[Ami]o tom, jak mezi dva [E]kámoše
[Hmi]vstoupily dívčí [Fis]lodičky
[Ami]a sliby spadly [E]do koše.
Je to jak refrén z rádia,
klišé vrstvený na klišé,
snad jsem to zavinil asi já,
snad o tom někdo napíše.
Je to jak Beatles na startu,
all my loving a she loves you,
vložili mezi nás paspartu,
podrazím‐li tě, vyhraju.
Podrazíš‐li mne, vyhraješ,
je to jak ranej Olympic,
a i když to v nás roztaje,
zůstane jeden trosečník.
Je to jak z rádia City,
tak ohraný, že pravdivý,
snad jsi to zavinil asi ty,
pravdě se jeden podiví.
Hlavně mi zataj veselku,
neskládej o tom písničky,
od toho já mám kapelku,
děkuju, milý sudičky.
[Ami]o tom, jak mezi dva [E]kámoše
[Hmi]vstoupily dívčí [Fis]lodičky
[Ami]a sliby spadly [E]do koše.
Je to jak refrén z rádia,
klišé vrstvený na klišé,
snad jsem to zavinil asi já,
snad o tom někdo napíše.
Je to jak Beatles na startu,
all my loving a she loves you,
vložili mezi nás paspartu,
podrazím‐li tě, vyhraju.
Podrazíš‐li mne, vyhraješ,
je to jak ranej Olympic,
a i když to v nás roztaje,
zůstane jeden trosečník.
Je to jak z rádia City,
tak ohraný, že pravdivý,
snad jsi to zavinil asi ty,
pravdě se jeden podiví.
Hlavně mi zataj veselku,
neskládej o tom písničky,
od toho já mám kapelku,
děkuju, milý sudičky.
Trubadúrská
Karel Plíhal
Od hradu ke hradu putujem,
zpíváme a holky muchlujem,
dřív jinam nejedem,
dokud tu poslední nesvedem.
Kytary nikdy nám neladí,
písně víc kopnou, než pohladí,
nakopnou zadnice
chodných občanů z radnice.
Hop hej, je veselo, pan kníže pozval kejklíře,
hop hej, je veselo, dnes vítaní jsme hos,
hop hej, je veselo, ač nedali nám talíře,
hop hej, je veselo, pod stůl nám hážou kos.
Nemáme způsoby knížecí
nikdy jsme nejedli telecí,
spáváme na seně,
proto vidíme život tak zkresleně.
A doufáme, že lidi pochopí,
že pletou si na sebe konopí,
že hnijou zaživa,
když brečej v hospodě u piva.
Hop hej, je veselo...
Jako bys lil vodu přes cedník,
je z tebe nakonec mučedník,
čekaj tě ovace
a taky veřejná kremace.
Rozdělaj pod náma ohýnky.
jsou z toho lidový dožínky.
Kdo to je u kůlu?
Ale, příliš si otvíral papulu.
Kdo to je u kůlu?
Ale, za nás si otvíral papulu.
Hop hej, je veselo...
Od hradu ke hradu putujem...
To radši zaživa do hrobu
než pověsit kytaru na skobu
a v hospodě znuděně čekat.
zpíváme a holky muchlujem,
dřív jinam nejedem,
dokud tu poslední nesvedem.
Kytary nikdy nám neladí,
písně víc kopnou, než pohladí,
nakopnou zadnice
chodných občanů z radnice.
Hop hej, je veselo, pan kníže pozval kejklíře,
hop hej, je veselo, dnes vítaní jsme hos,
hop hej, je veselo, ač nedali nám talíře,
hop hej, je veselo, pod stůl nám hážou kos.
Nemáme způsoby knížecí
nikdy jsme nejedli telecí,
spáváme na seně,
proto vidíme život tak zkresleně.
A doufáme, že lidi pochopí,
že pletou si na sebe konopí,
že hnijou zaživa,
když brečej v hospodě u piva.
Hop hej, je veselo...
Jako bys lil vodu přes cedník,
je z tebe nakonec mučedník,
čekaj tě ovace
a taky veřejná kremace.
Rozdělaj pod náma ohýnky.
jsou z toho lidový dožínky.
Kdo to je u kůlu?
Ale, příliš si otvíral papulu.
Kdo to je u kůlu?
Ale, za nás si otvíral papulu.
Hop hej, je veselo...
Od hradu ke hradu putujem...
To radši zaživa do hrobu
než pověsit kytaru na skobu
a v hospodě znuděně čekat.
Nekonečná
Ondřej Fencl
[E]Slunce se pod peřinu [H]schoulilo,
bude [A]noc, bude [H]mráz, zima a [E]tma, [H][A][H]
nebe se mlhoviny napilo,
na něm jen malej sen a my dva.
Krásnej den se mi zdál,
sám se v nás vymaloval.
Na jedný noze špatně nebylo,
na obou najednou jsem to já.
Koukni se z okna, trochu sněžilo,
bude víc, do čepic přibyde hlav
a na Petříně, vsaď se o kilo,
bude zas v bílejch tmách noc na sáňkách.
Krásnej sen se mi zdál,
já v tom snu tmu namaloval.
Zima má opravený kamínka,
už nejsi vzpomínka, už jsi má,
nekonečná.
bude [A]noc, bude [H]mráz, zima a [E]tma, [H][A][H]
nebe se mlhoviny napilo,
na něm jen malej sen a my dva.
Krásnej den se mi zdál,
sám se v nás vymaloval.
Na jedný noze špatně nebylo,
na obou najednou jsem to já.
Koukni se z okna, trochu sněžilo,
bude víc, do čepic přibyde hlav
a na Petříně, vsaď se o kilo,
bude zas v bílejch tmách noc na sáňkách.
Krásnej sen se mi zdál,
já v tom snu tmu namaloval.
Zima má opravený kamínka,
už nejsi vzpomínka, už jsi má,
nekonečná.
Špatný časy
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, srpen 2005
Ztratil jsem řeč v půli slova,
chytla mě křeč a já to zkoušel znova.
Ztratil jsem směr v půli trasy,
ber to jak ber, jsou tu špatný časy.
Ztratil jsem cíl v půli vystoupení,
uprostřed sil přišlo překvapení.
Poslední lok tuzemskýho rumu
a napřesrok žiju bez rozumu.
Lítám jak smetí, zbaven gravitace,
a roky letí, už je mi x-a-dvacet.
A holky krásný jsou pořád mladší,
kašlu na sny, ty mi nevystačí.
Jsem jako vesta do dveří přichycená
a moje cesta chlastem je oplocená,
klopýtám, sotva se plazím po chodníku,
rezavá kotva ve tvaru otazníku.
chytla mě křeč a já to zkoušel znova.
Ztratil jsem směr v půli trasy,
ber to jak ber, jsou tu špatný časy.
Ztratil jsem cíl v půli vystoupení,
uprostřed sil přišlo překvapení.
Poslední lok tuzemskýho rumu
a napřesrok žiju bez rozumu.
Lítám jak smetí, zbaven gravitace,
a roky letí, už je mi x-a-dvacet.
A holky krásný jsou pořád mladší,
kašlu na sny, ty mi nevystačí.
Jsem jako vesta do dveří přichycená
a moje cesta chlastem je oplocená,
klopýtám, sotva se plazím po chodníku,
rezavá kotva ve tvaru otazníku.
Zimní čas
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, říjen 2005
Jako když utne, čas se v poli zastavil,
nanejvýš nutné na hodinu ztratit cíl.
Úplně všude najednou vlaky zastavily,
něco na tom bude, mně taky docházejí síly.
V časový pasti náhle mě rozbolelo břicho,
po celý vlasti na hodinu mrtvý ticho.
Šedesát minut, vteřiny v masovym hrobě,
necítím vinu, můžu bejt nevěrnej sám sobě.
Nejsem tady, na hodinu jsem zhas,
k slunci zády, čekám na zimní čas.
Jinde ptej se, na otazníky kašlu,
prostě nejsem, generálka na šlus.
Prázdný kapsy na plnym pohřebišti minut,
piju absinth a potom odhodlám se k činu.
A ze všech koutů hodiny jarem zavražděný,
náhle jsou tu, do světabolu vypuštěný.
Nejsem tady…
nanejvýš nutné na hodinu ztratit cíl.
Úplně všude najednou vlaky zastavily,
něco na tom bude, mně taky docházejí síly.
V časový pasti náhle mě rozbolelo břicho,
po celý vlasti na hodinu mrtvý ticho.
Šedesát minut, vteřiny v masovym hrobě,
necítím vinu, můžu bejt nevěrnej sám sobě.
Nejsem tady, na hodinu jsem zhas,
k slunci zády, čekám na zimní čas.
Jinde ptej se, na otazníky kašlu,
prostě nejsem, generálka na šlus.
Prázdný kapsy na plnym pohřebišti minut,
piju absinth a potom odhodlám se k činu.
A ze všech koutů hodiny jarem zavražděný,
náhle jsou tu, do světabolu vypuštěný.
Nejsem tady…
Svítá
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, listopad 2006
Vítr kolem nás dvou se prohání tmou,
podzim nám nadělil křídla,
k zemi snáší se sníh, ševelí ve větvích,
a my žijeme sen bez kormidla.
Město zahalený, mlhou odkojený,
polyká kouřový menu
a my unavený, v sobě zabalený,
míříme k jednomu jménu.
Nejistá budoucnost na trase Praha – Most lítá,
pouští mě do sebe jako kouř do nebe.
Svítá, když prší ze stromů,
hvězdy jdou domů a slunce je vítá.
Láska nemá vadu, květen v listopadu,
denně sedáme k jednomu stolu,
snad to ustojíme, snad se uživíme
a dojdeme do cíle spolu.
Nejistá budoucnost…
Pasáček vesmírnej
úkol má nesmírnej, sčítá,
hvězda mu utekla,
až ke mně do pekla.
Špitá mi do ucha kouzla,
pod peřinu vklouzla
životem zpitá.
podzim nám nadělil křídla,
k zemi snáší se sníh, ševelí ve větvích,
a my žijeme sen bez kormidla.
Město zahalený, mlhou odkojený,
polyká kouřový menu
a my unavený, v sobě zabalený,
míříme k jednomu jménu.
Nejistá budoucnost na trase Praha – Most lítá,
pouští mě do sebe jako kouř do nebe.
Svítá, když prší ze stromů,
hvězdy jdou domů a slunce je vítá.
Láska nemá vadu, květen v listopadu,
denně sedáme k jednomu stolu,
snad to ustojíme, snad se uživíme
a dojdeme do cíle spolu.
Nejistá budoucnost…
Pasáček vesmírnej
úkol má nesmírnej, sčítá,
hvězda mu utekla,
až ke mně do pekla.
Špitá mi do ucha kouzla,
pod peřinu vklouzla
životem zpitá.
Tanečnice
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, červenec 2006
Na zemi roste tolik kytek, že se až začínám bát,
je jaro a můj drzej skřítek, šeptá mi: „Pojď si hrát!“
Chlazená Plzeň, dva tři rumy, už sedá na lep,
vůně vlasů a růž ze rtů mi vychyluje tep.
Na louce tolik pampelišek, chci všechny nejlíp hned
a pak se s nima z velkejch výšek koukat na širej svět.
A jednu schovat před druhou a všechny je mít rád,
jenže, ty šmejde, to přece nejde, na co si to chceš hrát?
Až ti ladný tanečnice uzavřou svý klíny,
nakopou tě do zadnice tvoje vlastní stíny.
Koho budeš zajímat plešatej a tlustej,
pozdě bude rozjímat, že jsi bejval hustej.
Vím, jseš svůj, ale taky trochu hnůj,
zatím tě maj' rádi, ale to si pamatuj:
Každej rub, bohužel, má taky líc
a ten kdo bere všechno, nezbude mu nic.
Na zemi roste už jen plevel
a já jsem dolítal.
Zbejvá už jenom jeden level,
ďábel aby to spral.
Stojí tam poslední růže planá,
kolem ní trubců roj,
zamilovaná, ale zaminovaná,
bude to, chlapče, boj.
Neúnavný tanečníci skenujou jí džíny,
vypadají uličníci jako tvoje stíny,
jeden trochu plešatej, druhej zase tlustej,
kdo je tady upjatej a kdo je tady hustej?
Jseš přece svůj, tak taktizuj,
vypij si tu polívčičku, pěkně mašíruj!
Každej líc jednou vybledne
a ten kdo bere víc, tvrdě dosedne.
je jaro a můj drzej skřítek, šeptá mi: „Pojď si hrát!“
Chlazená Plzeň, dva tři rumy, už sedá na lep,
vůně vlasů a růž ze rtů mi vychyluje tep.
Na louce tolik pampelišek, chci všechny nejlíp hned
a pak se s nima z velkejch výšek koukat na širej svět.
A jednu schovat před druhou a všechny je mít rád,
jenže, ty šmejde, to přece nejde, na co si to chceš hrát?
Až ti ladný tanečnice uzavřou svý klíny,
nakopou tě do zadnice tvoje vlastní stíny.
Koho budeš zajímat plešatej a tlustej,
pozdě bude rozjímat, že jsi bejval hustej.
Vím, jseš svůj, ale taky trochu hnůj,
zatím tě maj' rádi, ale to si pamatuj:
Každej rub, bohužel, má taky líc
a ten kdo bere všechno, nezbude mu nic.
Na zemi roste už jen plevel
a já jsem dolítal.
Zbejvá už jenom jeden level,
ďábel aby to spral.
Stojí tam poslední růže planá,
kolem ní trubců roj,
zamilovaná, ale zaminovaná,
bude to, chlapče, boj.
Neúnavný tanečníci skenujou jí džíny,
vypadají uličníci jako tvoje stíny,
jeden trochu plešatej, druhej zase tlustej,
kdo je tady upjatej a kdo je tady hustej?
Jseš přece svůj, tak taktizuj,
vypij si tu polívčičku, pěkně mašíruj!
Každej líc jednou vybledne
a ten kdo bere víc, tvrdě dosedne.
Zákaz vjezdu
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2007
Prožili jsme spolu, i když se to nezdá,
jen několik týdnů na koleji Hvězda,
půlku mýho srdce v pokoji jsi měla,
jak to, že jsi na to, holka, zapomněla.
Stavili jsme spolu životy ze sněhu
a ještě než roztál, dala jsi mi něhu.
Dalas mi jí s sebou, dalas mi jí tolik,
opil jsem se tebou, těžkej alkoholik.
A když jsem se vzbudil, nebyla jsi tady,
dokola jsem chodil, nevěděl si rady,
rozbolelo slunce, rozbolela duše,
rozbolelo srdce, rozbolelo hluše.
Dva tisíce čtyři, pět a šest a sedum,
černý netopýři vynesli mě před dům,
nebe zavrzalo, otevřelo bránu
a já začal zpívat, i když už je k ránu.
Já tě volám zpátky, chci tě zase vidět,
očima tě hladit, společně se stydět,
položit ti ruku tam, kde se to vzpíná,
položit ti hlavu do černýho klína.
Už mě vedou v poutech za kacířský věty,
postavili hradby mezi naše světy,
ještě než se vydáš do zákazu vjezdu,
rozpomeň se, vílo, na tu naší Hvězdu.
Nemám sílu…
jen několik týdnů na koleji Hvězda,
půlku mýho srdce v pokoji jsi měla,
jak to, že jsi na to, holka, zapomněla.
Stavili jsme spolu životy ze sněhu
a ještě než roztál, dala jsi mi něhu.
Dalas mi jí s sebou, dalas mi jí tolik,
opil jsem se tebou, těžkej alkoholik.
A když jsem se vzbudil, nebyla jsi tady,
dokola jsem chodil, nevěděl si rady,
rozbolelo slunce, rozbolela duše,
rozbolelo srdce, rozbolelo hluše.
Dva tisíce čtyři, pět a šest a sedum,
černý netopýři vynesli mě před dům,
nebe zavrzalo, otevřelo bránu
a já začal zpívat, i když už je k ránu.
Já tě volám zpátky, chci tě zase vidět,
očima tě hladit, společně se stydět,
položit ti ruku tam, kde se to vzpíná,
položit ti hlavu do černýho klína.
Už mě vedou v poutech za kacířský věty,
postavili hradby mezi naše světy,
ještě než se vydáš do zákazu vjezdu,
rozpomeň se, vílo, na tu naší Hvězdu.
Nemám sílu…
Ztracenej
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, prosinec 2004
Mám lebku děravou,
šmouhy pocitů nad hlavou.
Jsem kejklíř, falešnej hráč,
lezu do bytů a za mnou pláč,
lezu do duší.
Nikdo netuší, že jsem sám
svýho obrazu shnilej rám,
srdce prohnilý, voskem slepený,
voskem z lidskejch slz, totálně zmatený.
Proč pocit mám, že kudy chodím,
tudy rozsévám žal?
Proč když se z jedný mely vysvobodím,
nekráčím dál?
Jména obětí do kruhu poskládám,
začátek století nějak nezvládám.
Jsem ztracenej, jsem svoje maska,
mozek je zpocenej a kde je láska?
Miluju oči, když do tmy koukají,
jsi moje Nšo-či, jsi moje potají,
miluju vlásky, miluju upřímnost,
já lžu ti z lásky a ty mě máš už dost.
A ty mě máš už dost a já ti rozumím,
ta moje nestálost, jinak žít neumím
než v něčí náruči,
mně se to příčí,
život mě naučí, anebo zničí.
Proč pocit mám…
Jména obětí…
šmouhy pocitů nad hlavou.
Jsem kejklíř, falešnej hráč,
lezu do bytů a za mnou pláč,
lezu do duší.
Nikdo netuší, že jsem sám
svýho obrazu shnilej rám,
srdce prohnilý, voskem slepený,
voskem z lidskejch slz, totálně zmatený.
Proč pocit mám, že kudy chodím,
tudy rozsévám žal?
Proč když se z jedný mely vysvobodím,
nekráčím dál?
Jména obětí do kruhu poskládám,
začátek století nějak nezvládám.
Jsem ztracenej, jsem svoje maska,
mozek je zpocenej a kde je láska?
Miluju oči, když do tmy koukají,
jsi moje Nšo-či, jsi moje potají,
miluju vlásky, miluju upřímnost,
já lžu ti z lásky a ty mě máš už dost.
A ty mě máš už dost a já ti rozumím,
ta moje nestálost, jinak žít neumím
než v něčí náruči,
mně se to příčí,
život mě naučí, anebo zničí.
Proč pocit mám…
Jména obětí…
Pisces Fish (Ryby)
George Harrison / G. Harrison, Ondřej Fencl, 2003
Vesla času brázdí svatou řeku,
ryby plují podél břehů sem a tam,
duše uniká a dávný kolo věků
jede ztěžka, budu muset zavřít krám.
Kolem řeky se plouží stará paní,
tiše čeká, až zazní shůry hlas,
přes den usíná, v noci má těžký spaní,
dobře ví, že brzy přijde věčnej čas.
Zvony v dálce zní,
řeka proplouvá duší mou.
Kouř se valí z panelových hrobů,
malej kouzelník našel svůj skrytej sen,
v černý láhvi, kam nalil všechnu zlobu
a pak skončil ten svůj nekonečnej den.
Kdesi v mořích na ostrově v dáli,
najdeš ticho, jak v poušti polední,
prostí vojáčci tam rozprávějí s králi,
už je čas odejít na pouť poslední.
Zvony v dálce zní…
Čirou vodou, která nepoznala špínu,
budu plavat, až se kolo zastaví,
kolem bohů, praotců i vlastních synů,
jestli najdu pevnou zemi, kdopak ví.
Vesla čeří vody moří,
tisíc lidí, který z nich má správný hlas,
plamen naděje jen skomíravě hoří,
dobrý bože, dej mi, prosím, ještě čas.
Někdy zdá se mi, že nejsem vlastním pánem,
někdy zdá se mi, že můj život je snem,
jsem jak noc, která se nepozdraví s ránem,
měl bych dojít tam, kde vlastně dávno jsem.
Zvony v dálce zní…
ryby plují podél břehů sem a tam,
duše uniká a dávný kolo věků
jede ztěžka, budu muset zavřít krám.
Kolem řeky se plouží stará paní,
tiše čeká, až zazní shůry hlas,
přes den usíná, v noci má těžký spaní,
dobře ví, že brzy přijde věčnej čas.
Zvony v dálce zní,
řeka proplouvá duší mou.
Kouř se valí z panelových hrobů,
malej kouzelník našel svůj skrytej sen,
v černý láhvi, kam nalil všechnu zlobu
a pak skončil ten svůj nekonečnej den.
Kdesi v mořích na ostrově v dáli,
najdeš ticho, jak v poušti polední,
prostí vojáčci tam rozprávějí s králi,
už je čas odejít na pouť poslední.
Zvony v dálce zní…
Čirou vodou, která nepoznala špínu,
budu plavat, až se kolo zastaví,
kolem bohů, praotců i vlastních synů,
jestli najdu pevnou zemi, kdopak ví.
Vesla čeří vody moří,
tisíc lidí, který z nich má správný hlas,
plamen naděje jen skomíravě hoří,
dobrý bože, dej mi, prosím, ještě čas.
Někdy zdá se mi, že nejsem vlastním pánem,
někdy zdá se mi, že můj život je snem,
jsem jak noc, která se nepozdraví s ránem,
měl bych dojít tam, kde vlastně dávno jsem.
Zvony v dálce zní…
Pochyby
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 6.8.2006
Léto si vlezlo do sklepa, zřejmě se uchlastalo,
slunce zatáhlo do depa, dnes ráno už nevstalo.
Auta se broděj' ulicema jak ňáký remorkéry
a nesvéprávný myšlenky se rozlítly všema směry.
Na nebi šmouhy černavý, v tichym bytě tak pusto,
pochyby kroužej u hlavy, pohyby dávnejch jistot.
V bytě je jako v márnici, za oknem siréna vyje
a před domem na silnici hromadná havárie.
Léto, bože, léto, vrať se do mě!
Lásko, bože, lásko, přijeď pro mě!
Je mi, jako bych ochrnul na všechny možný údy,
někam bych sám sebe odhrnul, ale netuším kudy.
Všechno je tupě monotónní, venku lije a lije,
krvavej obzor slzy roní, nebeská anarchie.
Léto bože léto…
slunce zatáhlo do depa, dnes ráno už nevstalo.
Auta se broděj' ulicema jak ňáký remorkéry
a nesvéprávný myšlenky se rozlítly všema směry.
Na nebi šmouhy černavý, v tichym bytě tak pusto,
pochyby kroužej u hlavy, pohyby dávnejch jistot.
V bytě je jako v márnici, za oknem siréna vyje
a před domem na silnici hromadná havárie.
Léto, bože, léto, vrať se do mě!
Lásko, bože, lásko, přijeď pro mě!
Je mi, jako bych ochrnul na všechny možný údy,
někam bych sám sebe odhrnul, ale netuším kudy.
Všechno je tupě monotónní, venku lije a lije,
krvavej obzor slzy roní, nebeská anarchie.
Léto bože léto…
Spolu
František Nedvěd/Ondřej Fencl, říjen 2005
Měsíc si nasadil pletenou čepici,
slunce už nezpívá, ztratilo sílu,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem vílu.
Špinavá, copatá stála tam u baru,
s modrejma očima plnejma bolu,
jen jsme si nalili pití do poháru,
tak už jsme věděli, že budem spolu.
A pak dva měsíce smály se ulice,
minuty rozkvetly od pólu k pólu,
čas běžel pozpátku a my tu pohádku
až do dna přečetli, napořád spolu.
Komu se poštěstí vyhnout se rozcestí,
nemusí přemítat, kam jet se sluší.
Nám první rozcestí přineslo neštěstí,
tobě kříž u cesty, mně smutek v duši.
A pak dva měsíc plakaly ulice,
minuty uvadly od toho bolu,
čas běžel dopředu a já zas dozadu,
sny se mi rozpadly od pólu k pólu.
Měsíc si nasadil pletenou čepici,
slunce se odívá v smuteční masku,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem lásku.
slunce už nezpívá, ztratilo sílu,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem vílu.
Špinavá, copatá stála tam u baru,
s modrejma očima plnejma bolu,
jen jsme si nalili pití do poháru,
tak už jsme věděli, že budem spolu.
A pak dva měsíce smály se ulice,
minuty rozkvetly od pólu k pólu,
čas běžel pozpátku a my tu pohádku
až do dna přečetli, napořád spolu.
Komu se poštěstí vyhnout se rozcestí,
nemusí přemítat, kam jet se sluší.
Nám první rozcestí přineslo neštěstí,
tobě kříž u cesty, mně smutek v duši.
A pak dva měsíc plakaly ulice,
minuty uvadly od toho bolu,
čas běžel dopředu a já zas dozadu,
sny se mi rozpadly od pólu k pólu.
Měsíc si nasadil pletenou čepici,
slunce se odívá v smuteční masku,
čas se nám ochladil, ticho je v ulici,
kde kdysi u piva potkal jsem lásku.
Svitavy II
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2007
Včera jsem se rozloučil s vílou,
zákázali o ní snít,
vyvěšuju vlajku bílou
a začínám jinak žít.
Rezignuju na svý přání,
ignoruju duše řev,
do mrazáku vzpomínání
napustil jsem horkou krev.
Zakázali na ní myslet,
zakázali rozjímat,
vodorovně, šikmo, svisle,
s každým tahem hrozí mat.
Zakázali za ní jezdit,
hluchý ticho po bouři,
zůstaly jen díry ve zdi,
dávno se z nich nekouří.
Svitavy jsou asi kdesi,
copak jsem tam někdy byl?
Určitě jsou kolem lesy
a snad i kvete rozrazil.
Tak se teda, vílo, vzdávám,
začíná věk dlouhejch zim,
na rozloučenou ti mávám
ale ty jsi dávno s nim,
ale ty jsi dávno s nim.
zákázali o ní snít,
vyvěšuju vlajku bílou
a začínám jinak žít.
Rezignuju na svý přání,
ignoruju duše řev,
do mrazáku vzpomínání
napustil jsem horkou krev.
Zakázali na ní myslet,
zakázali rozjímat,
vodorovně, šikmo, svisle,
s každým tahem hrozí mat.
Zakázali za ní jezdit,
hluchý ticho po bouři,
zůstaly jen díry ve zdi,
dávno se z nich nekouří.
Svitavy jsou asi kdesi,
copak jsem tam někdy byl?
Určitě jsou kolem lesy
a snad i kvete rozrazil.
Tak se teda, vílo, vzdávám,
začíná věk dlouhejch zim,
na rozloučenou ti mávám
ale ty jsi dávno s nim,
ale ty jsi dávno s nim.
Uvařil jsem si čaj
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1.5.2005
Uvařil jsem si čaj, je něco přes tři ráno,
mý noční můry maj' už zase vyprodáno
a tmou už letí den, přistává na Ruzyni,
jsem v sobě zablouzen jak v zrcadlové síni.
Uvařil jsem si čaj, je dlouho po půlnoci,
a srkám přes okraj, jsem doktor po nemoci,
na očích balvany a v hlavě zvony zvoní,
když klečím u vany a mlčky snívám o ní.
Uvařil jsem si čaj, dneska v noci už třetí,
zas další první máj, ach bože, to to letí,
pan květen vyfáral, už rozhlíží se Prahou,
a já bych si jen přál vidět tě zase nahou.
Uvařil jsem si čaj a představivost bájí,
projíždím s tebou ráj a jablka už zrají,
hrajem si na těla a přitom jsme jen stromy,
ty dávno dospělá, já ztělesněný omyl.
Hrajem si na vztahy a přitom jsme jen stroje
bez větší odvahy a bez schopnosti boje,
střílíme slovama, v šuplících reznou kolty
a mezi nohama se uvolňujou volty.
Uvařil jsem si čaj, je něco po půl páté,
bezchybná božská stáj už vysílá své svaté,
na prvních paprscích sedlají svoje koně,
je slyšet divnej smích a hudba hraje pro ně.
Uvařil jsem si čaj a pro mě taky hraje,
naplněn po okraj běžím se dotknout ráje,
zmámenej kličkuju sem tam po hracím plánu,
boty si obuju a běžím kynout ránu.
Uvařil jsem si čaj a rozlil do dvou šálků,
ty šálky, ač je máj, si vyhlásily válku.
mý noční můry maj' už zase vyprodáno
a tmou už letí den, přistává na Ruzyni,
jsem v sobě zablouzen jak v zrcadlové síni.
Uvařil jsem si čaj, je dlouho po půlnoci,
a srkám přes okraj, jsem doktor po nemoci,
na očích balvany a v hlavě zvony zvoní,
když klečím u vany a mlčky snívám o ní.
Uvařil jsem si čaj, dneska v noci už třetí,
zas další první máj, ach bože, to to letí,
pan květen vyfáral, už rozhlíží se Prahou,
a já bych si jen přál vidět tě zase nahou.
Uvařil jsem si čaj a představivost bájí,
projíždím s tebou ráj a jablka už zrají,
hrajem si na těla a přitom jsme jen stromy,
ty dávno dospělá, já ztělesněný omyl.
Hrajem si na vztahy a přitom jsme jen stroje
bez větší odvahy a bez schopnosti boje,
střílíme slovama, v šuplících reznou kolty
a mezi nohama se uvolňujou volty.
Uvařil jsem si čaj, je něco po půl páté,
bezchybná božská stáj už vysílá své svaté,
na prvních paprscích sedlají svoje koně,
je slyšet divnej smích a hudba hraje pro ně.
Uvařil jsem si čaj a pro mě taky hraje,
naplněn po okraj běžím se dotknout ráje,
zmámenej kličkuju sem tam po hracím plánu,
boty si obuju a běžím kynout ránu.
Uvařil jsem si čaj a rozlil do dvou šálků,
ty šálky, ač je máj, si vyhlásily válku.
Nebe nad Berounem (Plíhalovka)
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 4.10.2009
Usměj se ještě, princezno z Nuslí,
na kapkách deště roztáčím duši,
na tenkým ledě mý srdce bruslí,
zavřený oči a zacpaný uši.
Na hlavu polštář, jsem zase zpátky,
tam někde pod námi je asi pole,
máváme drakům, jsou na nás krátký,
realita je daleko dole.
Schoulený v jedno křižujem vesmír,
sedláme vítr, spolkneme dálky,
já na to kašlu, že se to nesmí,
já jsem se právě vrátil z války.
Já jsem se právě vrátil ze snu,
ve kterým se teď budu zmítat,
došel mi vzduch, tak pomalu klesnu,
nedělní večer neumí lítat.
Bolavej návrat do skutečnosti,
podzimní stráně plný touhy,
v nebi jsme byli jenom hosti,
noci zas budou smutný a dlouhý.
Nějaký ledy ve mně se hnuly,
tekutej sníh mi bičuje tváře,
na konci příběhu naskočej nuly,
ale teď hořím jak stránky snáře.
Zbloudilá múza s příchutí pláče,
vysvléká Prahu z letní róby,
objímá lampy u Synkáče
můj kolovrátek na čtyři doby.
Utíkám davem pryč od davu,
mám prosit duši ať se postí?
Nepošlu svý sny na popravu,
žijem dál tajně z minulosti.
na kapkách deště roztáčím duši,
na tenkým ledě mý srdce bruslí,
zavřený oči a zacpaný uši.
Na hlavu polštář, jsem zase zpátky,
tam někde pod námi je asi pole,
máváme drakům, jsou na nás krátký,
realita je daleko dole.
Schoulený v jedno křižujem vesmír,
sedláme vítr, spolkneme dálky,
já na to kašlu, že se to nesmí,
já jsem se právě vrátil z války.
Já jsem se právě vrátil ze snu,
ve kterým se teď budu zmítat,
došel mi vzduch, tak pomalu klesnu,
nedělní večer neumí lítat.
Bolavej návrat do skutečnosti,
podzimní stráně plný touhy,
v nebi jsme byli jenom hosti,
noci zas budou smutný a dlouhý.
Nějaký ledy ve mně se hnuly,
tekutej sníh mi bičuje tváře,
na konci příběhu naskočej nuly,
ale teď hořím jak stránky snáře.
Zbloudilá múza s příchutí pláče,
vysvléká Prahu z letní róby,
objímá lampy u Synkáče
můj kolovrátek na čtyři doby.
Utíkám davem pryč od davu,
mám prosit duši ať se postí?
Nepošlu svý sny na popravu,
žijem dál tajně z minulosti.
Havran
Ondřej Fencl/Edgar Allan Poe, Ondřej Fencl, 1998
[e]Skončil [G]dlouhej [D]den, [e]mnohý [G]sní svůj [D]sen,
[e]básník [G]za sto[D]lem [C]kouká [D]z okna [e]ven,
[e]oheň [G]sálá [D]tmou, [e]básník [G]ruku [D]svou,
[e]na mrt[G]vole [D]má, [C]která [D]nedý[e]chá.
[G]Vtom někdo [F#]ťuká, [F]básníkova [e]ruka
[C]kliku dveří [G]stiskne, [D]pro dnešek to [e]riskne,
[G]dveře ote[F#]vírá, [F]do temnoty [e]zírá,
[C]pojď si pro mě [G]ďáble, [D]ukonči mý [e]trable.
Místo ďábla však velký černý pták
do sednice vlez, jde z něj trochu děs,
k mrtvé usedne, oči pozvedne,
pak jak ďáblů chór zařve : „Never More.„
Básníku, pěvče, to bylo tvý děvče?
Netvař se tak vztekle, sejdeš se s ní v pekle,
jsem jen hodný čertík, odpust mi ten žertík,
pařáty mě zebou, budu chvíli s tebou.
Básník tasí zbraň, pojď ty lítá saň,
pojď se se mnou bít, kdo z nás bude žít?
Meč se vzduchem mih, havranův hlas ztich,
vítr vane z hor pozdrav „NEVER MORE„.
[e]básník [G]za sto[D]lem [C]kouká [D]z okna [e]ven,
[e]oheň [G]sálá [D]tmou, [e]básník [G]ruku [D]svou,
[e]na mrt[G]vole [D]má, [C]která [D]nedý[e]chá.
[G]Vtom někdo [F#]ťuká, [F]básníkova [e]ruka
[C]kliku dveří [G]stiskne, [D]pro dnešek to [e]riskne,
[G]dveře ote[F#]vírá, [F]do temnoty [e]zírá,
[C]pojď si pro mě [G]ďáble, [D]ukonči mý [e]trable.
Místo ďábla však velký černý pták
do sednice vlez, jde z něj trochu děs,
k mrtvé usedne, oči pozvedne,
pak jak ďáblů chór zařve : „Never More.„
Básníku, pěvče, to bylo tvý děvče?
Netvař se tak vztekle, sejdeš se s ní v pekle,
jsem jen hodný čertík, odpust mi ten žertík,
pařáty mě zebou, budu chvíli s tebou.
Básník tasí zbraň, pojď ty lítá saň,
pojď se se mnou bít, kdo z nás bude žít?
Meč se vzduchem mih, havranův hlas ztich,
vítr vane z hor pozdrav „NEVER MORE„.
Protest song
Ondřej Fencl/Václav Hrabě, 2003
[D]Jó už to [C/D]slunce [H/D]pomalu [B/D]mizí
v hlubinách řeky v zátoce cizí
a tma je hustá těžká jak touha
jít [D]domů a [G]smutný [A]voják se [D]rouhá
[A]Už je ta [D]válka [G]trochu moc [D]dlouhá
[A]už nás to [D]zmáhá, [G]smutek a špí[A]na
[D]kdopak vám [C/D]ještě [H/D]uvěří v bo[B/D]ha
[D]pod nímž se [G]koná [A]ta řezni[D]čina
V přestávkách střelby zní harmonika
a kousek řeči co zahání nudu
poslyšte bratři řeč rozvratníka
v Rusku je mír a dávaj tam půdu
Už je ta válka…
v hlubinách řeky v zátoce cizí
a tma je hustá těžká jak touha
jít [D]domů a [G]smutný [A]voják se [D]rouhá
[A]Už je ta [D]válka [G]trochu moc [D]dlouhá
[A]už nás to [D]zmáhá, [G]smutek a špí[A]na
[D]kdopak vám [C/D]ještě [H/D]uvěří v bo[B/D]ha
[D]pod nímž se [G]koná [A]ta řezni[D]čina
V přestávkách střelby zní harmonika
a kousek řeči co zahání nudu
poslyšte bratři řeč rozvratníka
v Rusku je mír a dávaj tam půdu
Už je ta válka…
Konečná
Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2004
[e]Konečná, vystupte [C7]prosíme
dál už to [e]nejede, my zpátky [C7]musíme,
vy si tu [a/C]zůstaňte, vy jste [C7]na konečný
a plakat [H7]přestaňte, vždyť je to zbytečný
Hej pane, co je vám, já dál jet nemůžu,
já jsem jen řidičem, já s tím nic nezmůžu,
tady je konečná, bez jiný možnosti,
nemelte o lásce, vždyť jsou to hlouposti
Pokud vím věděl jste, do čeho půjdete,
když se do tý řeky bezhlavě vrhnete,
tady je konečná, to jste měl pochopit,
že se tam taky můžete utopit
Já vím, že krásně je, v noci na koleji
a že teď vzpomínky trošičku boleji
ale to přebolí, no tak už padejte,
fotky roztrhejte, obrázek prodejte
Chce se vám vrátit čas, no to se proberte,
hej pane, prosím vás, tak se s tím poperte,
a co ten copánek, to jako vzpomínka?
tak ten si rozpleťte, to je má podmínka
Zmizte mi z očí, vy vrahu naděje,
zmizte mi z očí, na všechno pozdě je,
ale co dělat mám, cítím se strašně sám
vymazat vzpomínky já prostě odmítám
Na tisíc polibků na noci v objetí
na pražskou výhybku, na slzy dojetí
na její sladkou tvář a v cé dur Zmrzlinář
na dvěstě osmičku, na mojí pokličku
Která se hodila na její hrníček
když mistr Beethoven rozezněl měsíček
ztracený iluze, ztracený doklady
tyhlety vzpomínky jsou moje poklady
Ach pane řidiči, že vy jste nebes pán,
prosím vás pomožte, můj čas je vyčerpán,
vemte mě do ráje, já čekat budu tam,
ona tak krásná je, že ani nedutám
Já nechci život žít, chci odtud odejít,
ztratil jsem naději, chci už jen ticho, klid,
vymazat minulost, vymazat budoucnost,
vymazat přítomnost, byl jsem tu jenom host
Anebo tebe, uprostřed nebe,
budeme spolu plout, jenom tě obejmout
a pak se proměnit v kuličku sněhovou
a pak se probudit...
...mít báseň hotovou
ještě se zamyslet, pointu uhodnout,
nejde to vrátit zpět...
dál už to [e]nejede, my zpátky [C7]musíme,
vy si tu [a/C]zůstaňte, vy jste [C7]na konečný
a plakat [H7]přestaňte, vždyť je to zbytečný
Hej pane, co je vám, já dál jet nemůžu,
já jsem jen řidičem, já s tím nic nezmůžu,
tady je konečná, bez jiný možnosti,
nemelte o lásce, vždyť jsou to hlouposti
Pokud vím věděl jste, do čeho půjdete,
když se do tý řeky bezhlavě vrhnete,
tady je konečná, to jste měl pochopit,
že se tam taky můžete utopit
Já vím, že krásně je, v noci na koleji
a že teď vzpomínky trošičku boleji
ale to přebolí, no tak už padejte,
fotky roztrhejte, obrázek prodejte
Chce se vám vrátit čas, no to se proberte,
hej pane, prosím vás, tak se s tím poperte,
a co ten copánek, to jako vzpomínka?
tak ten si rozpleťte, to je má podmínka
Zmizte mi z očí, vy vrahu naděje,
zmizte mi z očí, na všechno pozdě je,
ale co dělat mám, cítím se strašně sám
vymazat vzpomínky já prostě odmítám
Na tisíc polibků na noci v objetí
na pražskou výhybku, na slzy dojetí
na její sladkou tvář a v cé dur Zmrzlinář
na dvěstě osmičku, na mojí pokličku
Která se hodila na její hrníček
když mistr Beethoven rozezněl měsíček
ztracený iluze, ztracený doklady
tyhlety vzpomínky jsou moje poklady
Ach pane řidiči, že vy jste nebes pán,
prosím vás pomožte, můj čas je vyčerpán,
vemte mě do ráje, já čekat budu tam,
ona tak krásná je, že ani nedutám
Já nechci život žít, chci odtud odejít,
ztratil jsem naději, chci už jen ticho, klid,
vymazat minulost, vymazat budoucnost,
vymazat přítomnost, byl jsem tu jenom host
Anebo tebe, uprostřed nebe,
budeme spolu plout, jenom tě obejmout
a pak se proměnit v kuličku sněhovou
a pak se probudit...
...mít báseň hotovou
ještě se zamyslet, pointu uhodnout,
nejde to vrátit zpět...
Pískající cikán
Trad., úpr. O. Fencl/J.Tichota, F.Novotný, 1987/2005
[G]Dívka [A/C]toulá se [A/h2]vini[A/c]cí
[G]tam, kde [A/C]zídka [A/h2]je níz[A/c]ká
[G]tam, kde [A/C]stráň končí [A/h2]voní[C]cí
si [G]písnič[C]ku někdo [G, C]pís[D]ká
Ohlédne se a propána
v stínu, kde stojí líska
švarného vidí cikána
jak sedí písničku píská
[A/C]Chvíli tam stojí [A/h2]potichu
[A/C]písnička si ji [A/h2]získá
[A/C]domů jdou spolu [A/h2]do smíchu
/:je [C]slyšet [G]cikán, jak [D]píská:/
Jenže tatík jak vidí cikána
pěstí do stolu tříská
ať táhne pryč vesta odraná
groš nemá, něco ti spíská
Teď smutnou dceru má u vrátek
jen bůh ví, jak se jí stýská
kéž vrátí se mi zas nazpátek
ten, který v dálce si píská
jde dál a píseň svou píská
Na závěr zbývá už jen říct
v čem je ten kousek štístka
peníze často nejsou nic
má víc, kdo po svém si píská
[G]tam, kde [A/C]zídka [A/h2]je níz[A/c]ká
[G]tam, kde [A/C]stráň končí [A/h2]voní[C]cí
si [G]písnič[C]ku někdo [G, C]pís[D]ká
Ohlédne se a propána
v stínu, kde stojí líska
švarného vidí cikána
jak sedí písničku píská
[A/C]Chvíli tam stojí [A/h2]potichu
[A/C]písnička si ji [A/h2]získá
[A/C]domů jdou spolu [A/h2]do smíchu
/:je [C]slyšet [G]cikán, jak [D]píská:/
Jenže tatík jak vidí cikána
pěstí do stolu tříská
ať táhne pryč vesta odraná
groš nemá, něco ti spíská
Teď smutnou dceru má u vrátek
jen bůh ví, jak se jí stýská
kéž vrátí se mi zas nazpátek
ten, který v dálce si píská
jde dál a píseň svou píská
Na závěr zbývá už jen říct
v čem je ten kousek štístka
peníze často nejsou nic
má víc, kdo po svém si píská
Za vodou
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2004
kapodastr na 5.
[G]Povím vám pohádku o milování
to vám takhle jednou za svítání
něco ve mně zahořelo
Nejdřív se to zdálo bejt jen jako sen
ale jak tak běžel za dnem den
táhlo mě to a nepouštělo
Na jaře je všude kytek dost
utrh jsem si takhle jednu pro radost
přivoněl a byl jasnej
vystřelil jsem do prostoru amorův šíp
těžko bych se někdy mohl trefit líp
řeknu vám: já jsem šťastnej
Už nejsem [G]sám jak v plotě [D]kůl
už mi [e]má kdo prostřít [a]stůl
za vo[F]dou, za vo[e]dou, za vo[D]dou
Teď mám o čem jsem si snil
já se lítat naučil
náhodou, náhodou, za vodou
Nejsem [G]sám [D6]
Miloval jsem, chyboval jsem, přiznávám
bojoval jsem, já se jen tak nevzdávám
a najednou záře jasná
Jak jsou někdy beznadějný začátky
tak je potom láska jako z pohádky
zmatená a strašně krásná
Už nejsem sám…
[G]Povím vám pohádku o milování
to vám takhle jednou za svítání
něco ve mně zahořelo
Nejdřív se to zdálo bejt jen jako sen
ale jak tak běžel za dnem den
táhlo mě to a nepouštělo
Na jaře je všude kytek dost
utrh jsem si takhle jednu pro radost
přivoněl a byl jasnej
vystřelil jsem do prostoru amorův šíp
těžko bych se někdy mohl trefit líp
řeknu vám: já jsem šťastnej
Už nejsem [G]sám jak v plotě [D]kůl
už mi [e]má kdo prostřít [a]stůl
za vo[F]dou, za vo[e]dou, za vo[D]dou
Teď mám o čem jsem si snil
já se lítat naučil
náhodou, náhodou, za vodou
Nejsem [G]sám [D6]
Miloval jsem, chyboval jsem, přiznávám
bojoval jsem, já se jen tak nevzdávám
a najednou záře jasná
Jak jsou někdy beznadějný začátky
tak je potom láska jako z pohádky
zmatená a strašně krásná
Už nejsem sám…
Cíle
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2004
kapodastr na 1.
[e]Naděje na víru,
v závějích papíru
[c]slova si [G]na věty [D]hrají
Čas někam uhání
bez větších poslání
hlavně, že hodin se nají
Přemýšlím o světě,
větičku po větě,
snažím se dosáhnou cíle
Za tebou uletím
a s dalším stoletím
nebude pro mě tu chvíle
[e, C]Snažím se dosáhnout [G]cí[D]le
Dvě těla splynuly
do sebe zapluly
a tiše zapnuly třetí
slzy jim kanuly
na buly stanuly
a puk už do brány letí
Slunce se ztratilo
krví se zbarvilo
zapadlo do jámy bílé
měsíc to pochopil
pod kotlem zatopil
a v rámci určený chvíle
Snaží se dosáhnout cíle
[e]Úó, [D]ó, [G]ó, [C]uó, o, [D]ó
Další den na dlani
tři černí havrani
zuřivě do masa klovou
kafíčko do šálku
hrajem si na válku
na válku papírovou
A zatím nad městem
proti všem bolestem
vysvitlo v celé své síle
slunce. Má naděje
ještě je a já se
zas snažím dosáhnout cíle
Snažím se dosáhnout cíle
Úó, ó, ó, uó, o, ó
[e]Naděje na víru,
v závějích papíru
[c]slova si [G]na věty [D]hrají
Čas někam uhání
bez větších poslání
hlavně, že hodin se nají
Přemýšlím o světě,
větičku po větě,
snažím se dosáhnou cíle
Za tebou uletím
a s dalším stoletím
nebude pro mě tu chvíle
[e, C]Snažím se dosáhnout [G]cí[D]le
Dvě těla splynuly
do sebe zapluly
a tiše zapnuly třetí
slzy jim kanuly
na buly stanuly
a puk už do brány letí
Slunce se ztratilo
krví se zbarvilo
zapadlo do jámy bílé
měsíc to pochopil
pod kotlem zatopil
a v rámci určený chvíle
Snaží se dosáhnout cíle
[e]Úó, [D]ó, [G]ó, [C]uó, o, [D]ó
Další den na dlani
tři černí havrani
zuřivě do masa klovou
kafíčko do šálku
hrajem si na válku
na válku papírovou
A zatím nad městem
proti všem bolestem
vysvitlo v celé své síle
slunce. Má naděje
ještě je a já se
zas snažím dosáhnout cíle
Snažím se dosáhnout cíle
Úó, ó, ó, uó, o, ó
Déšť
Ondřej Fencl/Václav Hrabě, 1967/2003
spodní E podladit na D
[D]Na horkých střechách [C2]zasyčel [D]déšť
[D]jako když [C2]hoří [G]suchá [D]tráva
[D]promoklá [C2]tramvaj [G]odbíjí [D]šest
[C2]na město tiše [G]poprchává [D]
Jdu sám a v dešti za řekou hřmí
né, nevadí mi zmoklá hlava
jen se mi zdají bláznivý sny
že prší na město voňavá tráva
[D]Potichu zpívám [D/A]do rytmu deště
[D7]promoklý slova [D6]o zmoklym městě
[g2]jdu sám nevím [D]kam
a s každou kapkou [G]znova začí[A/e]nám. [A2] [A4] [A]
Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti, kde voní tráva
snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává
[D]Na horkých střechách [C2]zasyčel [D]déšť
[D]jako když [C2]hoří [G]suchá [D]tráva
[D]promoklá [C2]tramvaj [G]odbíjí [D]šest
[C2]na město tiše [G]poprchává [D]
Jdu sám a v dešti za řekou hřmí
né, nevadí mi zmoklá hlava
jen se mi zdají bláznivý sny
že prší na město voňavá tráva
[D]Potichu zpívám [D/A]do rytmu deště
[D7]promoklý slova [D6]o zmoklym městě
[g2]jdu sám nevím [D]kam
a s každou kapkou [G]znova začí[A/e]nám. [A2] [A4] [A]
Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti, kde voní tráva
snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává
Omamá
Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2003
spodní E podladit na D
[d]Nakapala na ručičku [C]deset kapek [d]vosku
pak se jí to rozleželo [C]v jejím [G]dětským [d]mozku
milovala, pak si vzala trochu víc než měla
je to smůla, další den už nikdy neviděla
Tomu dala, tomu nic a tomu taky dala
pak se do svý pavučiny sama zamotala
jenom sobě napospas si nevěděla rady
tak se k tomu nebezpečí otočila zády
[d]Omamá, [C2]jediná, [G] [d]dušička [C2]nevinná [G]
maličká, vybitá, Omamá, zabitá
[d] [F] [C] [d]
Hodně žila, málo spala, taky hodně pila
se smrtí si povídala, o životě snila
pak se tomu poddala a když jí došly síly
plakala a nožíkem si otevřela žíly
Omamá…
Zahoukala sanitka, zakrákala vrána
zavřely se vzpomínky, zavřela se brána
rakev taky zavřená a setlučená hřeby
už tu nikdy nebude odletěla k nebi
[d]Nakapala na ručičku [C]deset kapek [d]vosku
pak se jí to rozleželo [C]v jejím [G]dětským [d]mozku
milovala, pak si vzala trochu víc než měla
je to smůla, další den už nikdy neviděla
Tomu dala, tomu nic a tomu taky dala
pak se do svý pavučiny sama zamotala
jenom sobě napospas si nevěděla rady
tak se k tomu nebezpečí otočila zády
[d]Omamá, [C2]jediná, [G] [d]dušička [C2]nevinná [G]
maličká, vybitá, Omamá, zabitá
[d] [F] [C] [d]
Hodně žila, málo spala, taky hodně pila
se smrtí si povídala, o životě snila
pak se tomu poddala a když jí došly síly
plakala a nožíkem si otevřela žíly
Omamá…
Zahoukala sanitka, zakrákala vrána
zavřely se vzpomínky, zavřela se brána
rakev taky zavřená a setlučená hřeby
už tu nikdy nebude odletěla k nebi
Souvětí
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002
Celej [G]smutnej svět se dnes [D]zhasíná
zbytek [e]naděje zvolna [C]usíná
[G]štěstí má [D]dovolenou [G] [D]
To co [G]stalo se, to se [D]mělo stát
nebo [e]nemělo, tak nech [C]vítr vát
[G]nesmíš bejt [D]na kolenou [G]
Bylo nebylo ptáci zpívali
slunce zapadlo citů přívaly
najednou všechno šlo líp
v dlouhým objetí čas se zastavil
krásný souvětí nakreslily cíl
pro tenkej červenej šíp
[C2]Pak zlom a [G]do no[G/e]su [D]pěst
[C2]moc nespra[G]vedli[G/e]vej [D]trest
Byla jen tvůj svět, teď seš bez světa
bloudíš vesmírem jako raketa
v zajetí zářivejch hvězd
Roky odletí, pak i staletí
po nás zůstanou jen ty souvětí
tak proč si na něco hrát
Vítr rozfouká naše kostičky
z krásnejch holčiček budou babičky
toho se nesmíme bát
A všude záplavy vět
který jsem už někde čet
Kašli na zvyky, blbý zásady
na ty co se ti smějou za zády
na celej tenhleten svět
zbytek [e]naděje zvolna [C]usíná
[G]štěstí má [D]dovolenou [G] [D]
To co [G]stalo se, to se [D]mělo stát
nebo [e]nemělo, tak nech [C]vítr vát
[G]nesmíš bejt [D]na kolenou [G]
Bylo nebylo ptáci zpívali
slunce zapadlo citů přívaly
najednou všechno šlo líp
v dlouhým objetí čas se zastavil
krásný souvětí nakreslily cíl
pro tenkej červenej šíp
[C2]Pak zlom a [G]do no[G/e]su [D]pěst
[C2]moc nespra[G]vedli[G/e]vej [D]trest
Byla jen tvůj svět, teď seš bez světa
bloudíš vesmírem jako raketa
v zajetí zářivejch hvězd
Roky odletí, pak i staletí
po nás zůstanou jen ty souvětí
tak proč si na něco hrát
Vítr rozfouká naše kostičky
z krásnejch holčiček budou babičky
toho se nesmíme bát
A všude záplavy vět
který jsem už někde čet
Kašli na zvyky, blbý zásady
na ty co se ti smějou za zády
na celej tenhleten svět
Mrtvé duše
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002
kapodastr na 3.
[e]Zakrytej [G]černej povoz [A]ulicí [e]skřípe
kočí má smutný oči zakalený
písek pod kolama tiše se sype
město v poledním žáru unavený
Dvě velký černý rakve
pod plachtou z celtoviny
uvnitř dvě mrtvý duše navždycky spí
a všude kolem strašlivej pocit viny
ty kluci doopravdy nebyli zlí
[G]Máv[D]nou [a]nad tebou [e]
[C]vždyť byl jsi [G]jenom jeden [D]z milionů
[G]zav[D]řou [a]za tebou [e]
[C]a pak už [G]jenom hlasy [a]věčnejch zvo[H7]nů
Dva kříže u potoka zabodlý do kamení
za chvíli rozežere vraždenej žár
tak už to prostě chodí, že něco náhle není
zbyde tu po tobě jen vzpomínek pár
Mávnou…
[e]Zakrytej [G]černej povoz [A]ulicí [e]skřípe
kočí má smutný oči zakalený
písek pod kolama tiše se sype
město v poledním žáru unavený
Dvě velký černý rakve
pod plachtou z celtoviny
uvnitř dvě mrtvý duše navždycky spí
a všude kolem strašlivej pocit viny
ty kluci doopravdy nebyli zlí
[G]Máv[D]nou [a]nad tebou [e]
[C]vždyť byl jsi [G]jenom jeden [D]z milionů
[G]zav[D]řou [a]za tebou [e]
[C]a pak už [G]jenom hlasy [a]věčnejch zvo[H7]nů
Dva kříže u potoka zabodlý do kamení
za chvíli rozežere vraždenej žár
tak už to prostě chodí, že něco náhle není
zbyde tu po tobě jen vzpomínek pár
Mávnou…
Soumraky
Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2005
[D]Jsou vla[A]ky, co [h]jedou [G]zpříma
jsou mraky, co jedou s nima
jsou taky soumraky
jsou rybky, co nosí štěstí
výhybky na rozcestí
[D]polibky, [h]přízra[G]ky [A]
[D]Bůra na koleje [a]dám
a pak se [C]ptám, co z toho [G]mám
rozjetý štěstí pálí do dlaní
řekni kudy na to jít
sám sebe sejmout a pak se zpít
a pak brečet do lhaní
Jsou lidi, co rovně jedou
jsou lidi, co to nedovedou
jsou lidi, co ani nechtěji
kličkujou po cestičkách,
vtipkujou ve svejch kličkách
u soudy mlčeji
Bůra na koleje dám…
A tak se [D]ptám, [A]co z toho [C]mám. [G]
jsou mraky, co jedou s nima
jsou taky soumraky
jsou rybky, co nosí štěstí
výhybky na rozcestí
[D]polibky, [h]přízra[G]ky [A]
[D]Bůra na koleje [a]dám
a pak se [C]ptám, co z toho [G]mám
rozjetý štěstí pálí do dlaní
řekni kudy na to jít
sám sebe sejmout a pak se zpít
a pak brečet do lhaní
Jsou lidi, co rovně jedou
jsou lidi, co to nedovedou
jsou lidi, co ani nechtěji
kličkujou po cestičkách,
vtipkujou ve svejch kličkách
u soudy mlčeji
Bůra na koleje dám…
A tak se [D]ptám, [A]co z toho [C]mám. [G]
Blues pod Petřínem
Ondřej Fencl/Václav Hrabě, Ondřej Fencl, 2005
Žár se v jitřním slunci chvěje
mlha se na krůpěje rozpadá, je den
bloumám ranní Prahou
příjemně vlahou, letním časem podveden
Vzduch si noční odér ještě podržel
a já kráčím nevím kam, jen abych šel
dolů Petřínem, pozdravit bráchu Máchu
tramvaj si cinká blues
a svět je plnej včel
Jdu podél řeky, kterou starý olše vroubí
a žlutou travou až po listnatý loubí
a Praha na klaksony troubí ranní blues
čerstvýho chleba, tvrdejch snů
a prošlejch můz
Žár se na hladině třpytí
a z listí tiše přiletí ti čísi vzkaz
„oh Lord, won't you buy me a Mercedes Benz?“
zpívá si nahá Praha a vodou plyne čas
V zrcadle Vltavy se moje křídla chvějí
dvě dámy u kávy si za sklem vyprávějí
vrácený flašky cinkaj rytmus Vlado Čecha
není kam spěchat, Praha troubí ranní blues
mlha se na krůpěje rozpadá, je den
bloumám ranní Prahou
příjemně vlahou, letním časem podveden
Vzduch si noční odér ještě podržel
a já kráčím nevím kam, jen abych šel
dolů Petřínem, pozdravit bráchu Máchu
tramvaj si cinká blues
a svět je plnej včel
Jdu podél řeky, kterou starý olše vroubí
a žlutou travou až po listnatý loubí
a Praha na klaksony troubí ranní blues
čerstvýho chleba, tvrdejch snů
a prošlejch můz
Žár se na hladině třpytí
a z listí tiše přiletí ti čísi vzkaz
„oh Lord, won't you buy me a Mercedes Benz?“
zpívá si nahá Praha a vodou plyne čas
V zrcadle Vltavy se moje křídla chvějí
dvě dámy u kávy si za sklem vyprávějí
vrácený flašky cinkaj rytmus Vlado Čecha
není kam spěchat, Praha troubí ranní blues
Svitavy
Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2004
[A]Prázdnou hlavu, [A4]městem plavu [A5]do polí
v tomhle stavu už mě pranic nebolí
natáhnu se pohodlně do řeky
a pak zavřu svoje očka navěky
Na krku mě hladí tvoje korálky
z cizích očí odstraňuješ ospalky
z kalendáře cizí tváře čteš si sen
a já našel v černý řece soudnej den
[c#]Sněží nám tu [f#]sněží, [D]kolem tebe [A]běží
[C#]jiná rea[f#]lita, [h]nad Svitavou [D]svítá
[c#]svítá ve Svi[f#]tavě, [D]svítá, vy to [A]víte,
[c#]svítá v mojí [f#]hlavě, [h]proč mi nevě[D7+]říte
Z šedý kůry vyškrabuju vzpomínky
chutnaj jako vysušený rozinky
řeka ze mě scvrklou duši vyplaví
nic nespraví moje srdce churavý
v tomhle stavu už mě pranic nebolí
natáhnu se pohodlně do řeky
a pak zavřu svoje očka navěky
Na krku mě hladí tvoje korálky
z cizích očí odstraňuješ ospalky
z kalendáře cizí tváře čteš si sen
a já našel v černý řece soudnej den
[c#]Sněží nám tu [f#]sněží, [D]kolem tebe [A]běží
[C#]jiná rea[f#]lita, [h]nad Svitavou [D]svítá
[c#]svítá ve Svi[f#]tavě, [D]svítá, vy to [A]víte,
[c#]svítá v mojí [f#]hlavě, [h]proč mi nevě[D7+]říte
Z šedý kůry vyškrabuju vzpomínky
chutnaj jako vysušený rozinky
řeka ze mě scvrklou duši vyplaví
nic nespraví moje srdce churavý
1. února
Ondřej Fencl / Ondřej Fencl, 2006
[a]Dotyky tvých [C]dlaní s [G]léty nestárnou,
[a]tma do mysli [C]vhání [G]minuty nás dvou,
[a]proč teď není [C]včera, kdo [G]umí vracet čas,
[a]pod sochou [C]anděla je [G]tichobol a mráz, je mráz[a][C][G]
Je prvního února a já šeptám, kde jsi,
když za oknem do dvora se prohánějí běsy,
šedodivný mračna pokorně se kají,
malý bílý slzy na sklo dopadají
[F]Kolik litrů [C]asfaltu [G]dělí naše [a]žíly,
[F]přes slzavý [C]údolí se [G]nedá [F]dojet [E]k cíli
[a]Kam jsme to jen [C]došli, vílo [G]z lesů vod a [E]strání,
[F]z podzimního [d]listí [E]až k jarnímu [a]tání [C][G/a][C][G]
Pro váhavý začátky, pro pálivý konce,
vymejšlím si pohádky a jsem za pitomce,
skrz temnotu noci, vidím, co bílý den skrývá,
není to jen pocit, že tu někdo tiše zpívá
Krvácí mi duše, krvácí mi slaně,
pod nánosy tuše, cítím tvoje dlaně
Proč se naše cesty, míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky
Proč se naše cesty míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky
[a]tma do mysli [C]vhání [G]minuty nás dvou,
[a]proč teď není [C]včera, kdo [G]umí vracet čas,
[a]pod sochou [C]anděla je [G]tichobol a mráz, je mráz[a][C][G]
Je prvního února a já šeptám, kde jsi,
když za oknem do dvora se prohánějí běsy,
šedodivný mračna pokorně se kají,
malý bílý slzy na sklo dopadají
[F]Kolik litrů [C]asfaltu [G]dělí naše [a]žíly,
[F]přes slzavý [C]údolí se [G]nedá [F]dojet [E]k cíli
[a]Kam jsme to jen [C]došli, vílo [G]z lesů vod a [E]strání,
[F]z podzimního [d]listí [E]až k jarnímu [a]tání [C][G/a][C][G]
Pro váhavý začátky, pro pálivý konce,
vymejšlím si pohádky a jsem za pitomce,
skrz temnotu noci, vidím, co bílý den skrývá,
není to jen pocit, že tu někdo tiše zpívá
Krvácí mi duše, krvácí mi slaně,
pod nánosy tuše, cítím tvoje dlaně
Proč se naše cesty, míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky
Proč se naše cesty míjí jako vlaky,
když ty mě máš ráda a já tebe taky
Zlomený blues
Ondřej Fencl, Ondřej Fencl, 2002
[E7]Šel jsem, měl jsem rozedranou duši
[A7]flašku, tašku co neměla uši,
[E7]krok sem, krok tam, [H7]bylo mi to vlastně [E7]fuk. [H] [B] [A] [G]
[E7]Místo tebe měl jsem jenom vodku,
[A7]v zadní kapse užmoulanou fotku,
[E7]z dob kdy byl jsem [H7]podle tebe dobrej [E7]kluk.
Jó to byly fantastický časy,
když jsem viděl tvoje dlouhý řasy
jak se míhaj centimetry od mejch rtů.
A nejen řasy, ale taky duše
bejvávala jako velká nůše,
do který jsem házel miliony snů.
[G#7]Byl jsem, žil jsem a teď je mi strašně,
[c#]nejde tady o nějaký vášně,
[F#]chtěl jsem, dřel jsem, [A7]nezůstalo z toho [H7]nic.
[E7]A tak jsem vzal poslední dvě stovky,
[A7]koupil jsem si flašku becherovky
[E7]a pak vodku, [H7]aby toho bylo [E7]víc.
Láska praská stejně jako kůže,
směj se, ptej se, kdo mi za to může,
klekni, řekni, jestli je to jenom sen.
Hele vole, vim, že realita
je to.. mě to za srdíčko chytá,
vidim hvězdy a přitom je bílej den.
Černej chlápek mezi nima krouží
a teď za mě nějakou mši slouží,
dej sem kbelík, nejsem evangelík, HEJ!
Je mi jedno, co bude a bylo,
vyzvracím teď nějaký to kilo,
byl jsem, jsem a budu zamilovanej.
[A7]flašku, tašku co neměla uši,
[E7]krok sem, krok tam, [H7]bylo mi to vlastně [E7]fuk. [H] [B] [A] [G]
[E7]Místo tebe měl jsem jenom vodku,
[A7]v zadní kapse užmoulanou fotku,
[E7]z dob kdy byl jsem [H7]podle tebe dobrej [E7]kluk.
Jó to byly fantastický časy,
když jsem viděl tvoje dlouhý řasy
jak se míhaj centimetry od mejch rtů.
A nejen řasy, ale taky duše
bejvávala jako velká nůše,
do který jsem házel miliony snů.
[G#7]Byl jsem, žil jsem a teď je mi strašně,
[c#]nejde tady o nějaký vášně,
[F#]chtěl jsem, dřel jsem, [A7]nezůstalo z toho [H7]nic.
[E7]A tak jsem vzal poslední dvě stovky,
[A7]koupil jsem si flašku becherovky
[E7]a pak vodku, [H7]aby toho bylo [E7]víc.
Láska praská stejně jako kůže,
směj se, ptej se, kdo mi za to může,
klekni, řekni, jestli je to jenom sen.
Hele vole, vim, že realita
je to.. mě to za srdíčko chytá,
vidim hvězdy a přitom je bílej den.
Černej chlápek mezi nima krouží
a teď za mě nějakou mši slouží,
dej sem kbelík, nejsem evangelík, HEJ!
Je mi jedno, co bude a bylo,
vyzvracím teď nějaký to kilo,
byl jsem, jsem a budu zamilovanej.
Sen
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001
[D]Otevřel jsem okno koukám
[G]že se sakra venku něco [D]děje [G]
[D]stromy kvetou před očima
[G]nebe se jak Charlie Chaplin [D]směje [G]
Sníh se někam vytratil a
ptáci zpívaj líp než Pavarotti
po trávníku poskakujou
děti jako osminový noty
[C]K zimnímu [H/G]spánku [C]zima se [H/G]chystá
[C]nemá už [H/G]sílu [A2]mizí a taje
sim
odchází k horám tam si je jistá
na hradě jiná vlajka už vlaje
[D]Je to [G]jako sen [h]když ti [A]do oken
sim
slunce zazáří den se vydaří
všechno ožije zima dopije
do dna svoji číš a zem je slunci blíž
Otevřel jsem okno dejchám
svěží vzduch a nechce se mi zpátky
mezi stěny baráku kde
vzdálenosti jsou tak strašně krátký
Tak ruku v ruce sám se sebou
toulám se a nevnímám co bylo
jsem sám ale jsem rád že aspoň
počasí mě dneska potěšilo
(mezihra)
Je to jako sen, když ti do oken…
[G]že se sakra venku něco [D]děje [G]
[D]stromy kvetou před očima
[G]nebe se jak Charlie Chaplin [D]směje [G]
Sníh se někam vytratil a
ptáci zpívaj líp než Pavarotti
po trávníku poskakujou
děti jako osminový noty
[C]K zimnímu [H/G]spánku [C]zima se [H/G]chystá
[C]nemá už [H/G]sílu [A2]mizí a taje
sim
odchází k horám tam si je jistá
na hradě jiná vlajka už vlaje
[D]Je to [G]jako sen [h]když ti [A]do oken
sim
slunce zazáří den se vydaří
všechno ožije zima dopije
do dna svoji číš a zem je slunci blíž
Otevřel jsem okno dejchám
svěží vzduch a nechce se mi zpátky
mezi stěny baráku kde
vzdálenosti jsou tak strašně krátký
Tak ruku v ruce sám se sebou
toulám se a nevnímám co bylo
jsem sám ale jsem rád že aspoň
počasí mě dneska potěšilo
(mezihra)
Je to jako sen, když ti do oken…
Dům v plamenech
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1994
kapodastr na 3.
[E]Plameny [G]volizujou stěnu [D]politou [E]olejem
[E]aby chytnul [G]celej barák [A]petrolejem to [H7]dolejem
[E]hnedle na to [G]různý hořlaviny, [D]papír, taky [E]klacků pár
[E]za pět minut [G]barák hoří [D]a už houkaj [E]na požár
A už jsou tu požárníci, vyskakujou z vozů ven
ať se snažej, jak se snažej, barák hoří plamenem
do stříkaček dali jsme jim benzín, takže oheň jen podpořej
zbytky starý barabizny proto v klidu dohořej
Tak jsem vyhrál svojí válku, podpálil jsem vlastní dům
kamarádům, tátům, strejdům, romům, předkům, skinheadům
všem těm říkám: nepalte dům, nechte ho raděj v klidu stát
nemůžu teď nikdy bydlet vařit uklízet spát
[E]Plameny [G]volizujou stěnu [D]politou [E]olejem
[E]aby chytnul [G]celej barák [A]petrolejem to [H7]dolejem
[E]hnedle na to [G]různý hořlaviny, [D]papír, taky [E]klacků pár
[E]za pět minut [G]barák hoří [D]a už houkaj [E]na požár
A už jsou tu požárníci, vyskakujou z vozů ven
ať se snažej, jak se snažej, barák hoří plamenem
do stříkaček dali jsme jim benzín, takže oheň jen podpořej
zbytky starý barabizny proto v klidu dohořej
Tak jsem vyhrál svojí válku, podpálil jsem vlastní dům
kamarádům, tátům, strejdům, romům, předkům, skinheadům
všem těm říkám: nepalte dům, nechte ho raděj v klidu stát
nemůžu teď nikdy bydlet vařit uklízet spát
Beruško
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl
kapodastr na 3.
[a]Beruško, [a4]zoufalý [a]černo [a2]ucpává [a]póry, [a4] [a] [a2]
[a]vyrostly [F]ve mně [G]ohromný skalistý [a]hory, [a4] [a] [a2]
[a]Beruško, [a4]chtěl bych je [a]holejma [a2]rukama [a]zdolat, [a4] [a] [a2]
[a]na nejvyššim [F]vrcholu [G]stanout a hlasitě [E]volat [E7]
/:[a] [G] [F] [E]:/ [a] [a4] [a] [a2]
Beruško, jestlipak chápeš o co tu běží,
snažim se ty hory zdolat a ono sněží,
Beruško, třesu se zimou, ale nejde se vrátit,
zkusim si cestu na vrchol trošičku zkrátit
//: Nejde to [a]nejde, mrznou mi [F]ruce,
tělo i [C]duše, já umí[G]rám,
Beruško [a]moje, jsi moje [F]všechno,
mně by se [C]chtělo neumřít [G]sám :// [a]
Beruško nemůžu dejchat, rve mi to plíce,
padám Ti k nohám, v očích mi zhasínaj svíce,
Beruško i kdyby slunce přestalo svítit
a hory světa chtěly se do nebe zřítit
Budu Tě mít opravdu rád,
jsi moje láska, jsi v bouři prám,
pro Tebe jen budu dál hrát,
jedině s Tebou nebudu sám
Chce se mi říct tu větu vět,
která je vyšší než největší zeď,
každej z vás ji tisíckrát čet,
mně je to jedno, raz, dva, tři, teď:
...
Nejde to nejde, mrznou mi ruce...
Chce se mi říct tu větu vět...
[a]Beruško, [a4]zoufalý [a]černo [a2]ucpává [a]póry, [a4] [a] [a2]
[a]vyrostly [F]ve mně [G]ohromný skalistý [a]hory, [a4] [a] [a2]
[a]Beruško, [a4]chtěl bych je [a]holejma [a2]rukama [a]zdolat, [a4] [a] [a2]
[a]na nejvyššim [F]vrcholu [G]stanout a hlasitě [E]volat [E7]
/:[a] [G] [F] [E]:/ [a] [a4] [a] [a2]
Beruško, jestlipak chápeš o co tu běží,
snažim se ty hory zdolat a ono sněží,
Beruško, třesu se zimou, ale nejde se vrátit,
zkusim si cestu na vrchol trošičku zkrátit
//: Nejde to [a]nejde, mrznou mi [F]ruce,
tělo i [C]duše, já umí[G]rám,
Beruško [a]moje, jsi moje [F]všechno,
mně by se [C]chtělo neumřít [G]sám :// [a]
Beruško nemůžu dejchat, rve mi to plíce,
padám Ti k nohám, v očích mi zhasínaj svíce,
Beruško i kdyby slunce přestalo svítit
a hory světa chtěly se do nebe zřítit
Budu Tě mít opravdu rád,
jsi moje láska, jsi v bouři prám,
pro Tebe jen budu dál hrát,
jedině s Tebou nebudu sám
Chce se mi říct tu větu vět,
která je vyšší než největší zeď,
každej z vás ji tisíckrát čet,
mně je to jedno, raz, dva, tři, teď:
...
Nejde to nejde, mrznou mi ruce...
Chce se mi říct tu větu vět...
Hvězda
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1997
[e]Sama tiše [G]stojíš pod [D]černou oblo[A7]hou,
[e]nad sebou máš [G]hvězdy, co [D]svítit nemo[A7]hou,
[e]nad sebou máš [D]hvězdy
[G]a taky [A]v sobě hvězdu [H7]máš.
Ta hvězda je věčná a život v sobě má,
život, co tě smutnou i šťastnou udělá,
tiše v tobě září
a ptá se proč se smutná zdáš
[C]V duši svítí [G]hvězda, co [D]má být nad hla[a7]vou,
[C]všude sebou [G]nosíš svou [D]hvězdu sála[a7]vou,
[C]proč jí ale [G]skrýváš, hvězdy ti za [a7]to nemů[H7]žou.
Déšť se lije z nebe a hvězdy zhasíná
a ta hvězda v tobě taky usíná
tak ji rychle probuď,
neskrývej hlavu do dlaní.
Nebuď pořád smutná, zkus se zase smát,
rozsviť svojí hvězdu, ať je jak žhavej drát,
užívej si světa,
zapomeň na svý zklamání.
V duši svítí hvězda...
[e]nad sebou máš [G]hvězdy, co [D]svítit nemo[A7]hou,
[e]nad sebou máš [D]hvězdy
[G]a taky [A]v sobě hvězdu [H7]máš.
Ta hvězda je věčná a život v sobě má,
život, co tě smutnou i šťastnou udělá,
tiše v tobě září
a ptá se proč se smutná zdáš
[C]V duši svítí [G]hvězda, co [D]má být nad hla[a7]vou,
[C]všude sebou [G]nosíš svou [D]hvězdu sála[a7]vou,
[C]proč jí ale [G]skrýváš, hvězdy ti za [a7]to nemů[H7]žou.
Déšť se lije z nebe a hvězdy zhasíná
a ta hvězda v tobě taky usíná
tak ji rychle probuď,
neskrývej hlavu do dlaní.
Nebuď pořád smutná, zkus se zase smát,
rozsviť svojí hvězdu, ať je jak žhavej drát,
užívej si světa,
zapomeň na svý zklamání.
V duši svítí hvězda...
Drahá matko má
Filip Venclík/Filip Venclík, 1993
[d]Drahá [C]matko [d]má [F]už musíme [C]jít,
na [d]cestě [C]kupec[A]ký [d]budem [C]brát a [d]bít.
Už musíme jít, na cestu se dát,
na cestě kupecký budem loupit a krást.
Budem loupit a krást, však jedno slibujem,
že nikoho tam nezabijem
A když zabijem, bude to člověk zlý,
nikdo se nedozví, že v temném lese spí.
na [d]cestě [C]kupec[A]ký [d]budem [C]brát a [d]bít.
Už musíme jít, na cestu se dát,
na cestě kupecký budem loupit a krást.
Budem loupit a krást, však jedno slibujem,
že nikoho tam nezabijem
A když zabijem, bude to člověk zlý,
nikdo se nedozví, že v temném lese spí.
Hadí song
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1994
//: [C]Jsem [C#]slizkej, [C]jsem [C#]ošklivej, [C]plazim se [Eb]po [C]zemi ://
//: [Eb]smr[B]ti [c#]se nevyhne [G]nikdo, kdo [C]do cesty [C#]připlete se [C]mi : //
[Eb]Mám [B]pohyblivý [B]žebra, [c#]žádný [B]nohy, [Ab]žádný [G]stehna,
[C]tak na mé [C#]tělo [C]člověče [C#]nešlapej, [C]jinak budeš [Eb]brzo pod [C]zemí.
Mám pohyblivý žebra…
//: [Eb]smr[B]ti [c#]se nevyhne [G]nikdo, kdo [C]do cesty [C#]připlete se [C]mi : //
[Eb]Mám [B]pohyblivý [B]žebra, [c#]žádný [B]nohy, [Ab]žádný [G]stehna,
[C]tak na mé [C#]tělo [C]člověče [C#]nešlapej, [C]jinak budeš [Eb]brzo pod [C]zemí.
Mám pohyblivý žebra…
Píšu ti
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001
kapodastr na 2.
[a]Píšu ti [e]psaní, [F]tuž je mi [a]zbraní,
[F]vylejvám [a]svůj vztek [e]na kousek pa[e]píru
[a]proč pořád [e]váháš, [F]proč se tak [a]zdráháš
[F]tak mi to [a]řekni a [e]rozejdem se [a]v míru
[C]Já tě [G]miluju, [F]tak si boty [C]obuju
[F]vyrazím [C]do ulic a [G]opiju se [C]džinem
[F]pak se [G]rozhodnu, [F]nožem se [C]probodnu
[F]a na onom [C]světě [e]možná spolu [a]splynem
Píšu ti dopis, jen strohej popis
toho jak žil jsem a jak teď žít už nejde
až ti to dojde, tvůj kámoš pojde
a v modrym nebi snad se s tebou sejde
Já tě miluju…
Píšu ti psaní, snad tě to raní
až pošta ranní přiveze ti parte
nejsme už v kině, láska je svině
usínám navždy bez úsměvu na rtech
Já tě miluju…
… //: A na onom světě možná spolu splynem ://
A na onom světě otrávim se plynem.
[a]Píšu ti [e]psaní, [F]tuž je mi [a]zbraní,
[F]vylejvám [a]svůj vztek [e]na kousek pa[e]píru
[a]proč pořád [e]váháš, [F]proč se tak [a]zdráháš
[F]tak mi to [a]řekni a [e]rozejdem se [a]v míru
[C]Já tě [G]miluju, [F]tak si boty [C]obuju
[F]vyrazím [C]do ulic a [G]opiju se [C]džinem
[F]pak se [G]rozhodnu, [F]nožem se [C]probodnu
[F]a na onom [C]světě [e]možná spolu [a]splynem
Píšu ti dopis, jen strohej popis
toho jak žil jsem a jak teď žít už nejde
až ti to dojde, tvůj kámoš pojde
a v modrym nebi snad se s tebou sejde
Já tě miluju…
Píšu ti psaní, snad tě to raní
až pošta ranní přiveze ti parte
nejsme už v kině, láska je svině
usínám navždy bez úsměvu na rtech
Já tě miluju…
… //: A na onom světě možná spolu splynem ://
A na onom světě otrávim se plynem.
Boží trest
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1998
kapodastr na 5.
[a]Slunce se [e]ztrácí, [a]vojsko se [e]vrací
[C]armáda [G]zaléhá [a]do pytlů [e]spacích
[a]za svitu [e]loučí [a]hlasy [e]poroučí
[C]do stanů [G]vojáci [a]zej[e]tra to [a]skončí
[F]Nepřítel [C]padne v [G]noci či [a]za dne
[F]jistě už [C]víme, [G]že zvítě[a]zí[e]me
[a]šavle a [e]meče [a]krev proudem [e]teče
[C]za touhle [G]představou [a]vo[e]ják se vle[a]če
Generál mizí usíná s vizí
že zase zvítězí taktikou hmyzí
jak komár v letu rozptýlí četu
krve se napije z rudého květu
Náhle ho budí v srdci ho studí
armádu napadli ďáblové rudí
hrdě se bije, však nepřežije
a pán Bůh u řeky ruce si myje
[a]Slunce se [e]ztrácí, [a]vojsko se [e]vrací
[C]armáda [G]zaléhá [a]do pytlů [e]spacích
[a]za svitu [e]loučí [a]hlasy [e]poroučí
[C]do stanů [G]vojáci [a]zej[e]tra to [a]skončí
[F]Nepřítel [C]padne v [G]noci či [a]za dne
[F]jistě už [C]víme, [G]že zvítě[a]zí[e]me
[a]šavle a [e]meče [a]krev proudem [e]teče
[C]za touhle [G]představou [a]vo[e]ják se vle[a]če
Generál mizí usíná s vizí
že zase zvítězí taktikou hmyzí
jak komár v letu rozptýlí četu
krve se napije z rudého květu
Náhle ho budí v srdci ho studí
armádu napadli ďáblové rudí
hrdě se bije, však nepřežije
a pán Bůh u řeky ruce si myje
Go Johnny Go (Nedvědi nevědi)
Chuck Berry/Ondřej Fencl, 2000
[A]Nedvědi zas rozjíždějí párty snů,
Franta křičí od kytary na Honzu,
[D]Honza se cpe dopředu, Franta by taky rád,
[A]bejt pořád jen dvojka už ho začíná štvát,
[E]ale přesto rozjíždějí párty snů,
[A]František řve od kytary [E]na Hon[A]zu:
/:Go, go Johny go, go, go:/ (4x)
to je show
Diváci si vyžadují přídavek,
Franta dostal v zákulisí pohlavek,
navrhnul, že přidaj píseň František,
Honzu z toho začal svědit podbřišek,
přidávat se bude píseň Honzova,
sjedeme si refrén pěkně od znova.
Go, go Johny, go, go, go
jestlipak nám zasólujou
Po koncertě Franta řekl: Honzo dost,
hrát dál dohromady to je pitomost,
Honzu z toho všeho málem trefil šlak
na kytaru sám neumí, je to tak,
Franta je teď na vrcholu hitparád,
tak si pojďme novej refrén zazpívat
Franta křičí od kytary na Honzu,
[D]Honza se cpe dopředu, Franta by taky rád,
[A]bejt pořád jen dvojka už ho začíná štvát,
[E]ale přesto rozjíždějí párty snů,
[A]František řve od kytary [E]na Hon[A]zu:
/:Go, go Johny go, go, go:/ (4x)
to je show
Diváci si vyžadují přídavek,
Franta dostal v zákulisí pohlavek,
navrhnul, že přidaj píseň František,
Honzu z toho začal svědit podbřišek,
přidávat se bude píseň Honzova,
sjedeme si refrén pěkně od znova.
Go, go Johny, go, go, go
jestlipak nám zasólujou
Po koncertě Franta řekl: Honzo dost,
hrát dál dohromady to je pitomost,
Honzu z toho všeho málem trefil šlak
na kytaru sám neumí, je to tak,
Franta je teď na vrcholu hitparád,
tak si pojďme novej refrén zazpívat
Kauboj Džou
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2000
[G]Po louce [D]žene se [e]na koni [C]kauboj,
[G]na hlavě [D]sombréro [G]má, [D]
[G]ve městě [D]měl malej [e]proklatej [C]souboj
[G]a teď do [D]pustin [G]zdrhá
Hory má před sebou, šerifa v patách
a kůň už nemůže jít,
pěnu má u huby, na zem se natáh,
tak ho kauboj nechal být.
[C]Velkej strach [G]mám, [D]jsem na ně [G]sám,
[C]uteču jim [G]do hor, [D]to vám [G]povídám,
[C]když mě [G]doženou, [D]souboj s nima [G]dám
[C]jsem [D]přece [G]kau[D]boj a [G]plný [D]kolty [G]mám [D] [G]
Patrola s šerifem rychle se blíží
a hory daleko jsou,
kauboje u pasu revolver tíží,
má velký štěstí ten Džou
Najednou ze strany rudí se blíží,
indoši kámoši jsou,
šerifa zaženou s Džouem se sblíží,
má velký štěstí ten Džou
Indiánka brambor sází,
po Džouovi očka hází,
za chvíli už se Džou žení,
nepůjde s šerifem do vězení
[G]na hlavě [D]sombréro [G]má, [D]
[G]ve městě [D]měl malej [e]proklatej [C]souboj
[G]a teď do [D]pustin [G]zdrhá
Hory má před sebou, šerifa v patách
a kůň už nemůže jít,
pěnu má u huby, na zem se natáh,
tak ho kauboj nechal být.
[C]Velkej strach [G]mám, [D]jsem na ně [G]sám,
[C]uteču jim [G]do hor, [D]to vám [G]povídám,
[C]když mě [G]doženou, [D]souboj s nima [G]dám
[C]jsem [D]přece [G]kau[D]boj a [G]plný [D]kolty [G]mám [D] [G]
Patrola s šerifem rychle se blíží
a hory daleko jsou,
kauboje u pasu revolver tíží,
má velký štěstí ten Džou
Najednou ze strany rudí se blíží,
indoši kámoši jsou,
šerifa zaženou s Džouem se sblíží,
má velký štěstí ten Džou
Indiánka brambor sází,
po Džouovi očka hází,
za chvíli už se Džou žení,
nepůjde s šerifem do vězení
Kříže
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1999
[e]Rytí[D]ři [e]na [D]ko[G]ních [C/G]nocí [G]uhá[D]ní,
[e]vesni[D]ce [e]dran[D]cu[G]jí [C/G]nemají [D]stá[e]ní,
[e]na so[D]bě [e]br[D]ně[G]ní, na [C/G]příl[G]bách [D]kříže,
[e]kdo se [D]jim [e]po[D]sta[G]ví, [C/G]ten dob[D]ře [e]ví, [f#/e]že
[G]Pošlou ho [D]ku [e]ze[D]mi, [e]nej[D]dou [G]sem v [C]mí[D]ru,
[e]chtějí [D]nás [e]o[D]brá[G]tit [C/G]na ji[D]nou [e]ví[f#/e]ru.
[G]Vzhlížíme [D]k [e]ne[D]be[G]sům, [e]hle[D]dá[G]me [C/G]spá[D]su
[e]náš Pa[D]ne [e]je[D]di[G]ný, [C/G]znič tu[D]hle [e]chasu.
Křičejí pohané: "Do pekla s vámi!",
šíří tu nepravdy, šíří tu fámy,
že je jen jeden pán tohoto světa,
prý se jmenuje Bůh, no to je věta.
"Alláh je jediný, Alláh je vládce.",
to na ně vykřičím rychle a krátce.
Ať si mě zabijou za pravdu moji,
Alláh mě zachrání, já se nebojím.
[e]vesni[D]ce [e]dran[D]cu[G]jí [C/G]nemají [D]stá[e]ní,
[e]na so[D]bě [e]br[D]ně[G]ní, na [C/G]příl[G]bách [D]kříže,
[e]kdo se [D]jim [e]po[D]sta[G]ví, [C/G]ten dob[D]ře [e]ví, [f#/e]že
[G]Pošlou ho [D]ku [e]ze[D]mi, [e]nej[D]dou [G]sem v [C]mí[D]ru,
[e]chtějí [D]nás [e]o[D]brá[G]tit [C/G]na ji[D]nou [e]ví[f#/e]ru.
[G]Vzhlížíme [D]k [e]ne[D]be[G]sům, [e]hle[D]dá[G]me [C/G]spá[D]su
[e]náš Pa[D]ne [e]je[D]di[G]ný, [C/G]znič tu[D]hle [e]chasu.
Křičejí pohané: "Do pekla s vámi!",
šíří tu nepravdy, šíří tu fámy,
že je jen jeden pán tohoto světa,
prý se jmenuje Bůh, no to je věta.
"Alláh je jediný, Alláh je vládce.",
to na ně vykřičím rychle a krátce.
Ať si mě zabijou za pravdu moji,
Alláh mě zachrání, já se nebojím.
Lízátko
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2003
[a]Koupil jsem Ti lízátko moje kamarádko v černym
[b]tak to bylo nakrátko v tomhle odpoledni [a2]pernym
koupil jsem Ti lízátko na Vltavě tajou ledy
[c7]koupil jsem Ti lízá[G7]tko – [a2]NAPOSLEDY
Moje milá slečno „Ká“ máte oči jako studny
zní to jako pohádka. Možná jsem byl příliš nudný
kdybych tu hru uměl hrát nebylo by nebe šedý,
spálil jsem se tisíckrát, stejně zkusil jsem to –
NAPOSLEDY
Na úpatí Petřína hledám v písku Tvoje stopy
slzy padaj do klína začínám se trochu topit
nejistota cloumá tmou, jako dítě se tu houpu
drželas mě nad vodou. Teď se koupu
Mý poslední lízátko roztejká se v žáru
koupil jsem Ti lízátko a ty děláš za vším čáru
nevěřím už na lásku, černej kámen v srdci nosím
ještě jednu procházku – PROSÍM
Ještě jednu procházku spolu dojdem na rozcestí
na chatrnym provázku visí moje štěstí
dej mi ještě minut pár všude kolem padaj skály
potom mě ten strašnej žár definitivně spálí
Koupil jsem Ti lízátko a chtěl jsem za to Tebe
v pravý ruce trsátko, levou dokresluju nebe
pohoupej mě miláčku nebo tady zhynu
můj optimismus nezemřel…jen dostal rakovinu
[b]tak to bylo nakrátko v tomhle odpoledni [a2]pernym
koupil jsem Ti lízátko na Vltavě tajou ledy
[c7]koupil jsem Ti lízá[G7]tko – [a2]NAPOSLEDY
Moje milá slečno „Ká“ máte oči jako studny
zní to jako pohádka. Možná jsem byl příliš nudný
kdybych tu hru uměl hrát nebylo by nebe šedý,
spálil jsem se tisíckrát, stejně zkusil jsem to –
NAPOSLEDY
Na úpatí Petřína hledám v písku Tvoje stopy
slzy padaj do klína začínám se trochu topit
nejistota cloumá tmou, jako dítě se tu houpu
drželas mě nad vodou. Teď se koupu
Mý poslední lízátko roztejká se v žáru
koupil jsem Ti lízátko a ty děláš za vším čáru
nevěřím už na lásku, černej kámen v srdci nosím
ještě jednu procházku – PROSÍM
Ještě jednu procházku spolu dojdem na rozcestí
na chatrnym provázku visí moje štěstí
dej mi ještě minut pár všude kolem padaj skály
potom mě ten strašnej žár definitivně spálí
Koupil jsem Ti lízátko a chtěl jsem za to Tebe
v pravý ruce trsátko, levou dokresluju nebe
pohoupej mě miláčku nebo tady zhynu
můj optimismus nezemřel…jen dostal rakovinu
Pohádka
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2003
kapodastr na 2.
[a]Splín a uplakaný [c]počasí
[G]padá mi na řasy [d]první jarní sníh
[a]čas odklepává [c]vteřiny
rozestlaný [G]peřiny [e]pohltily [a]smích
[F]Řeky proud [C]uvnitř těla [G]bolí
[F]do moře [C]teče plnej [G]soli
jako moje [d]oči rozmazaný [a]slzy
je [F]pozdě [E7]anebo [a]brzy
Spát, zapomenout na mraky
uvěřit v zázraky, tak rád bych žil
smát se nejenom navenek
ve víru myšlenek najít svůj cíl
Noc uzavírá prázdnotu
dál vstříc jdu životu v bláhových snech
kříž, to je moje znamení
na cestě kamení, pod hlavou mech
Bolí mě vzpomínky i snění
tak kdy už přijde rozhřešení
hluboko, hluboko v bezedný díře
drtím svý srdce do hmoždíře
Sny to je moje prokletí
na začátku století, na kraji srázu
strom samotinkej na poli
za chvílí povolí větru a mrazu
Život mi pod rukama klouže
kam šlápnu, všude samý louže
pohádka končí jako vždy špatně
poslední psaní v nebeský šatně
[a]Splín a uplakaný [c]počasí
[G]padá mi na řasy [d]první jarní sníh
[a]čas odklepává [c]vteřiny
rozestlaný [G]peřiny [e]pohltily [a]smích
[F]Řeky proud [C]uvnitř těla [G]bolí
[F]do moře [C]teče plnej [G]soli
jako moje [d]oči rozmazaný [a]slzy
je [F]pozdě [E7]anebo [a]brzy
Spát, zapomenout na mraky
uvěřit v zázraky, tak rád bych žil
smát se nejenom navenek
ve víru myšlenek najít svůj cíl
Noc uzavírá prázdnotu
dál vstříc jdu životu v bláhových snech
kříž, to je moje znamení
na cestě kamení, pod hlavou mech
Bolí mě vzpomínky i snění
tak kdy už přijde rozhřešení
hluboko, hluboko v bezedný díře
drtím svý srdce do hmoždíře
Sny to je moje prokletí
na začátku století, na kraji srázu
strom samotinkej na poli
za chvílí povolí větru a mrazu
Život mi pod rukama klouže
kam šlápnu, všude samý louže
pohádka končí jako vždy špatně
poslední psaní v nebeský šatně
Odcházíš
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2001
Né [D]sen, jen pravda [C]ukrutná
a [e]chvíle, která [h]přišla nějak [A]sama,
Bůh [D]ví, proč už ti [C]nechutná,
na [h]jednom světě [A]pobejvat tu s [D]náma
Do [A]očí slzy [C]nesou tu [G]zprávu, že [D]končíš,
do vla[A]sů, [C]skrejváš svůj [G]pohled, já [D]vím
[h]já to [A]vím, že se [e]loučíš,
[D]vím, že už [F]nic [C]nezmě[D]ním
Snad spíš, snad už mě nevnímáš,
už kráčíš někam tam, kde zvony znějí,
ten kříž, co v ruce ukrýváš,
tě vyprovodí tam, kde už tě chtějí
Odcházíš a já chtěl bych tam nejradši s tebou
umíráš a já naposled cítím tvůj dech,
ruce mě šíleně zebou,
když slyším smrt na schodech
Sen zlej snad jen se podobá
příběhu, co napsal život pro mě,
jsem stín, rozpadlá nádoba,
když ploužim se jak duch po prázdnym domě.
Do rukou beru věci, co jsou pořád tvoje,
za oknem vidim oči tvý rozsvícený,
zavírám dveře do pokoje,
smutný a unavený.
a [e]chvíle, která [h]přišla nějak [A]sama,
Bůh [D]ví, proč už ti [C]nechutná,
na [h]jednom světě [A]pobejvat tu s [D]náma
Do [A]očí slzy [C]nesou tu [G]zprávu, že [D]končíš,
do vla[A]sů, [C]skrejváš svůj [G]pohled, já [D]vím
[h]já to [A]vím, že se [e]loučíš,
[D]vím, že už [F]nic [C]nezmě[D]ním
Snad spíš, snad už mě nevnímáš,
už kráčíš někam tam, kde zvony znějí,
ten kříž, co v ruce ukrýváš,
tě vyprovodí tam, kde už tě chtějí
Odcházíš a já chtěl bych tam nejradši s tebou
umíráš a já naposled cítím tvůj dech,
ruce mě šíleně zebou,
když slyším smrt na schodech
Sen zlej snad jen se podobá
příběhu, co napsal život pro mě,
jsem stín, rozpadlá nádoba,
když ploužim se jak duch po prázdnym domě.
Do rukou beru věci, co jsou pořád tvoje,
za oknem vidim oči tvý rozsvícený,
zavírám dveře do pokoje,
smutný a unavený.
Zrcadlo
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2002
Hodinky v ruce svý zpocený zahřejvám
jsem strašně nervózní, zem nohou rozrejvám,
skleněná výloha je moje zrcadlo,
usmívám se do něj, hraju si divadlo.
Tvářím se kysele, trochu jak okurka,
čekám až dorazí ta moje Sněhurka,
minuty utíkaj jak běžec na trati,
začínám podléhat podivný závrati.
Čtvrt na šest, půl šestý, do pytle, do háje,
řekli jsme v celou na konečný tramvaje,
asi se zasekla u ňáký bouračky,
jenže já jsem z toho úplně na sračky.
Dávám jí pět minut, pak to tu zabalim,
půjdu do hospody, strašně se nakalim,
by všichni věděli, že jsem moc smutný,
miláčku přijď a nebude to nutný.
Nepřišla a já jsem splnil, co slíbil jsem,
smíchal jsem bechera s fernetem citrusem,
pak trochu voděnky, víno a pivečko,
a jdi mi k šípku nehodná děvečko.
Nalil jsem do sebe nejhorší patoky,
teď klečím u cesty a bliju do stoky,
život je posranej jak schody na půdu,
já na tom zkurvenym světě už nebudu.
jsem strašně nervózní, zem nohou rozrejvám,
skleněná výloha je moje zrcadlo,
usmívám se do něj, hraju si divadlo.
Tvářím se kysele, trochu jak okurka,
čekám až dorazí ta moje Sněhurka,
minuty utíkaj jak běžec na trati,
začínám podléhat podivný závrati.
Čtvrt na šest, půl šestý, do pytle, do háje,
řekli jsme v celou na konečný tramvaje,
asi se zasekla u ňáký bouračky,
jenže já jsem z toho úplně na sračky.
Dávám jí pět minut, pak to tu zabalim,
půjdu do hospody, strašně se nakalim,
by všichni věděli, že jsem moc smutný,
miláčku přijď a nebude to nutný.
Nepřišla a já jsem splnil, co slíbil jsem,
smíchal jsem bechera s fernetem citrusem,
pak trochu voděnky, víno a pivečko,
a jdi mi k šípku nehodná děvečko.
Nalil jsem do sebe nejhorší patoky,
teď klečím u cesty a bliju do stoky,
život je posranej jak schody na půdu,
já na tom zkurvenym světě už nebudu.
Rum anebo špek
autor textu, melodie ani rok vzniku nejsou známi
[C]Seděli tři [F]dřevorubci [G]v lese na klá[C]dách,
[C]povídali, [F]když tu jeden do [G]ruksaku [C]sáh,
[C]vytáh’ flašku [F]rumu [G]a začal z ní [C]pít,
[C]ti dva když to [F]viděli, [G]chtěli mu jí [C]vzít.
/: [C]Hej, hej, hej, hej, [F]hop a [G]chtěli mu jí [C]vzít :/
Tady máte kunčofti já vám tu flašku dám,
a to ještě nevíte, co dál v ruksaku mám,
sáhl do něj podruhý a než bys něco řek,
vytáhnul dva krajíce a mezi nima špek.
/: Hej, hej, hej, hej, hop a mezi nima špek :/
Tak seděli a hodovali pod modrou oblohou,
za chvíli však byli ale zase na nohou,
jeden řekl tohleto a druhý opak řek,
hádali se co je lepší, rum anebo špek.
/: Hej, hej, hej, hej, hop, rum anebo špek :/
[C]povídali, [F]když tu jeden do [G]ruksaku [C]sáh,
[C]vytáh’ flašku [F]rumu [G]a začal z ní [C]pít,
[C]ti dva když to [F]viděli, [G]chtěli mu jí [C]vzít.
/: [C]Hej, hej, hej, hej, [F]hop a [G]chtěli mu jí [C]vzít :/
Tady máte kunčofti já vám tu flašku dám,
a to ještě nevíte, co dál v ruksaku mám,
sáhl do něj podruhý a než bys něco řek,
vytáhnul dva krajíce a mezi nima špek.
/: Hej, hej, hej, hej, hop a mezi nima špek :/
Tak seděli a hodovali pod modrou oblohou,
za chvíli však byli ale zase na nohou,
jeden řekl tohleto a druhý opak řek,
hádali se co je lepší, rum anebo špek.
/: Hej, hej, hej, hej, hop, rum anebo špek :/
Kytka
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1995
Vyrostla kytka na kraji pole,
za pár dní zmizela, zvadla, ty vole,
vyrostla další trochu víc vpravo,
za pár dní zmizela, zvadla, ty krávo.
Vulgární píseň už je na konci,
vole, ty krávo, to jsme pitomci,
že se zabýváme květinou z pole,
kravnáte, balvane, konec, ty vole.
za pár dní zmizela, zvadla, ty vole,
vyrostla další trochu víc vpravo,
za pár dní zmizela, zvadla, ty krávo.
Vulgární píseň už je na konci,
vole, ty krávo, to jsme pitomci,
že se zabýváme květinou z pole,
kravnáte, balvane, konec, ty vole.
Oběšencův vítr
Ondřej Fencl, Martin Přeček/Ondřej Fencl, Martin Přeček, 1996
Vítr bere skoro všechno,
co jsem si kdy nakradl,
i ty poslední zbytky kůže,
jó vítr, vítr, ten za to může
Refrén:
/:Jó, jó, to je ono,
jó, jó, to je pech:/
Jsem tady oběšenej za zločiny,
který jsem za život napáchal,
jó vítr, vítr, ten za to může,
že už nemám ani cár kůže,
jenom kosti, jenom kosti,
a zbytků masa se supi zhostí.
Ref.
co jsem si kdy nakradl,
i ty poslední zbytky kůže,
jó vítr, vítr, ten za to může
Refrén:
/:Jó, jó, to je ono,
jó, jó, to je pech:/
Jsem tady oběšenej za zločiny,
který jsem za život napáchal,
jó vítr, vítr, ten za to může,
že už nemám ani cár kůže,
jenom kosti, jenom kosti,
a zbytků masa se supi zhostí.
Ref.
Ohníček
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1995
V pokojíčku útulném v jednom bytě v Rakousku,
hoří bílá záclona, pěkně kousek po kousku.
Sedí pod ní holčička, v ruce drží sirky,
v pravidelných intervalech propaluje dírky.
Dřevěná skříň u záclony pomalu se vznítí
bílý klavír z Itálie taky brzo chytí.
Oheň už se přenáší na červenou poličku,
kde má táta schovanou s papírkama bedničku
Refrén
Na papírkách číslíčka desítky i stovky,
padesátky, dvacítky i pětitisícovky.
Holčička se usmívá, pomalu se zvedne,
ze zdi sundá hasičák a zase si sedne.
Líně zmáčkne kohoutek, kolem sebe stříká,
a veliký ohníček pomalu zaniká.
Pak se na zem rozvalí, holčička malinká,
když se vrací rodiče, tak už klidně spinká.
Vyděšen je tatínek, zděšená je máma.
"To maj´ zato, že jsem musela bejt doma sama!"
hoří bílá záclona, pěkně kousek po kousku.
Sedí pod ní holčička, v ruce drží sirky,
v pravidelných intervalech propaluje dírky.
Dřevěná skříň u záclony pomalu se vznítí
bílý klavír z Itálie taky brzo chytí.
Oheň už se přenáší na červenou poličku,
kde má táta schovanou s papírkama bedničku
Refrén
Na papírkách číslíčka desítky i stovky,
padesátky, dvacítky i pětitisícovky.
Holčička se usmívá, pomalu se zvedne,
ze zdi sundá hasičák a zase si sedne.
Líně zmáčkne kohoutek, kolem sebe stříká,
a veliký ohníček pomalu zaniká.
Pak se na zem rozvalí, holčička malinká,
když se vrací rodiče, tak už klidně spinká.
Vyděšen je tatínek, zděšená je máma.
"To maj´ zato, že jsem musela bejt doma sama!"
Ovečka
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, L.I.D., 1998
Běžela ovečka vzhůru do kopečka,
dělal z mladýho berana blbečka,
neběhej beránku za blbou ovečkou,
zajdi si pod kopec na chladný pívečko.
Vyvalil beránek baculatou bečku,
v tu ránu zapomněl na blbou ovečku,
chlastal svý pívečko, pitomá ovečko,
kdyby ti za něco stál, tak by se neuchlastal.
dělal z mladýho berana blbečka,
neběhej beránku za blbou ovečkou,
zajdi si pod kopec na chladný pívečko.
Vyvalil beránek baculatou bečku,
v tu ránu zapomněl na blbou ovečku,
chlastal svý pívečko, pitomá ovečko,
kdyby ti za něco stál, tak by se neuchlastal.
Párek
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl
[D]Ahoj kamarádi
[C2]koupil jsem vám [G]dárek
[e]plnotučnou hořčici a
[D]zabalenej [G]párek
opečem ho spolu
doma na sporáku
anebo ho utopíme
s okurkama v láku
Proč se na mě všichni
divně usmíváte
na hlavu se klepete a
něco si šeptáte
koupil jsem vám párek
tak z něj radost mějte
v hořčici ho povozte
a do nosu si dejte
Párek je maso
a maso je třeba
nemůžete pořád snídat
kaši a chleba
ahoj kamarádi
tak já zase pudu
vemte si ten párek
a pozdravujte Rudu
A dejte mu taky
toho párku kousek
vždyť je chudák živej
jen z rohlíků a housek
a když si dá housku
s kouskem mýho párku
jistě bude blahořečit
mýmu super dárku
[C2]koupil jsem vám [G]dárek
[e]plnotučnou hořčici a
[D]zabalenej [G]párek
opečem ho spolu
doma na sporáku
anebo ho utopíme
s okurkama v láku
Proč se na mě všichni
divně usmíváte
na hlavu se klepete a
něco si šeptáte
koupil jsem vám párek
tak z něj radost mějte
v hořčici ho povozte
a do nosu si dejte
Párek je maso
a maso je třeba
nemůžete pořád snídat
kaši a chleba
ahoj kamarádi
tak já zase pudu
vemte si ten párek
a pozdravujte Rudu
A dejte mu taky
toho párku kousek
vždyť je chudák živej
jen z rohlíků a housek
a když si dá housku
s kouskem mýho párku
jistě bude blahořečit
mýmu super dárku
Ptáci
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1998
[D]Na pařezu [a7]vprostřed lesa [D]seděli dva [a7]ptáci,
[D]bavili se [a7]o holkách [D]jako dva puber[a7]ťáci,
[G]že jedna z pěti [e]sester, [G]co jmenuje [e]se Ester,
[C]je celkem hezká [G]holka, ale [A]teď má zrovna [D]práci.
Musí letět do Afriky vrátí se až zjara,
což je přes rozpočet ptáka Vendelína čára,
pták Vendelín ji totiž chtěl pozvat v zimě k sobě
a ona se odstěhuje zrovna v týhle době.
[C]Ptačí život [G]je jako [D]ten lidský,
[h]stejně zvrh[G]lý, [A]stejně exotický,
[F#]že jsem na ně krátký, to [A]je věta,
[B]vystřižená [A]z jinačího [D]světa.
Když tady vychází slunce, u nich zase zajde,
co když si tam Ester někoho jinýho najde,
pták strčí hlavu do písku jak do trouby pekáč,
Ester bude okouzlená, jakej je to sekáč.
Ještě že má slečna Ester nejnovější mobil
a taky skrytou kameru, co Vendelín vyrobil,
přidělal jí na křidýlko bedničku co fotí,
aby si moh’ zkontrolovat, jestli se tam krotí.
Ptačí život je jako ten lidský...
A pták Jarda, co si vedle Vendelína seděl,
věděl něco, co se Venda nikdy nedozvěděl,
že totiž ta Ester, co lítá se strnady,
s jedním z nich si zahrává za Vendovými zády.
A jak tam ty dva seděli a vedli řeči ptačí,
kočka co se schovala si řekla, že to stačí,
vyskočila, chytla Jardu a už si ho nese,
pták Vendelín, ten se radši rychle schoval v lese.
Tak teď Jarda v břiše kočky leží,
v lese už je zima, občas sněží,
Vendelín dál čeká na svou lásku,
co má svůdné pírko na ocásku.
[D]bavili se [a7]o holkách [D]jako dva puber[a7]ťáci,
[G]že jedna z pěti [e]sester, [G]co jmenuje [e]se Ester,
[C]je celkem hezká [G]holka, ale [A]teď má zrovna [D]práci.
Musí letět do Afriky vrátí se až zjara,
což je přes rozpočet ptáka Vendelína čára,
pták Vendelín ji totiž chtěl pozvat v zimě k sobě
a ona se odstěhuje zrovna v týhle době.
[C]Ptačí život [G]je jako [D]ten lidský,
[h]stejně zvrh[G]lý, [A]stejně exotický,
[F#]že jsem na ně krátký, to [A]je věta,
[B]vystřižená [A]z jinačího [D]světa.
Když tady vychází slunce, u nich zase zajde,
co když si tam Ester někoho jinýho najde,
pták strčí hlavu do písku jak do trouby pekáč,
Ester bude okouzlená, jakej je to sekáč.
Ještě že má slečna Ester nejnovější mobil
a taky skrytou kameru, co Vendelín vyrobil,
přidělal jí na křidýlko bedničku co fotí,
aby si moh’ zkontrolovat, jestli se tam krotí.
Ptačí život je jako ten lidský...
A pták Jarda, co si vedle Vendelína seděl,
věděl něco, co se Venda nikdy nedozvěděl,
že totiž ta Ester, co lítá se strnady,
s jedním z nich si zahrává za Vendovými zády.
A jak tam ty dva seděli a vedli řeči ptačí,
kočka co se schovala si řekla, že to stačí,
vyskočila, chytla Jardu a už si ho nese,
pták Vendelín, ten se radši rychle schoval v lese.
Tak teď Jarda v břiše kočky leží,
v lese už je zima, občas sněží,
Vendelín dál čeká na svou lásku,
co má svůdné pírko na ocásku.
Sbohem kamarádi
Filip Venclík/Ondřej Fencl, 1993
Sbohem kamarádi, já už musím jít,
uspávací víno neměli jste pít,
neměli jste pít,
neměli jste pít.
Sbohem kamarádi, nechte sny si zdát,
já v hlubokym lese budu se vám smát,
budu se vám smát -cha,chá-,
budu se vám smát.
Sbohem kamarádi, já už musím jít,
příště až se sejdem, budeme se bít,
budeme se bít,
budeme se bít.
Sbohem kamarádi, já už musím jít,
uspávací víno neměli jste pít
neměli jste pít,
neměli jste pít.
uspávací víno neměli jste pít,
neměli jste pít,
neměli jste pít.
Sbohem kamarádi, nechte sny si zdát,
já v hlubokym lese budu se vám smát,
budu se vám smát -cha,chá-,
budu se vám smát.
Sbohem kamarádi, já už musím jít,
příště až se sejdem, budeme se bít,
budeme se bít,
budeme se bít.
Sbohem kamarádi, já už musím jít,
uspávací víno neměli jste pít
neměli jste pít,
neměli jste pít.
Smutná píseň o česači bavlny
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1999
[G]Sen se mi [h7]zdál, že [C]nemoh’ jsem už [D]dál,
[G]hlava se mi [h7]točila [C]a já se jen [D]smál,
[e]smál jsem se [h7]životu, [C]co jsem dosud [D]žil,
[F]jindy než [C]ve snu bych [D]na něj nemys[G]lil.
[G]Narodil [h7]jsem se v [C]zaprášenym [D]domu,
[G]nevim už [h7]kdy a [C]ani nevim [D]komu,
[e]sotva jsem se [h7]rozkoukal, [C]už jsem šel na [D]pole,
[G]česal jsem [h7]bavlnu [C]pořád v jednom [D]ko[G]le.
Tam na těch polích uvěřil jsem v Boha,
když poslali mě do školy a já z ní vzal roha,
utekl jsem do hor bez jídla a mapy,
za pár dnů mě našli šerifovi chlapi.
Odvedli mě dolů a tam mě krutě zbili,
musel jsem pak pracovat, dokud jsem měl síly,
spal jsem jen pár hodin a jed jsem jednou denně
a to bylo těžký, těžký zatraceně.
A tak jsem jednou v létě ukořistil pušku,
samotnýho šéfa vzal jsem si na mušku,
akce povedla se, zmizel jsem jim v lese,
jenže jsem moc stahanej a kůň mě sotva nese.
Usínám v sedle a hlava se mi točí,
šerif z mý stopy nespustí oči
a už vidím jezdce, jak se za mnou ženou
a pak vostrou kulku z pušky vypálenou.
Ještě cítím ránu a pak vidím záři,
malinkýho pána s úsměvem na tváři,
podává mi ruku, že mě tady vítá,
okolo něj krásnej bílej anděl lítá.
[G]hlava se mi [h7]točila [C]a já se jen [D]smál,
[e]smál jsem se [h7]životu, [C]co jsem dosud [D]žil,
[F]jindy než [C]ve snu bych [D]na něj nemys[G]lil.
[G]Narodil [h7]jsem se v [C]zaprášenym [D]domu,
[G]nevim už [h7]kdy a [C]ani nevim [D]komu,
[e]sotva jsem se [h7]rozkoukal, [C]už jsem šel na [D]pole,
[G]česal jsem [h7]bavlnu [C]pořád v jednom [D]ko[G]le.
Tam na těch polích uvěřil jsem v Boha,
když poslali mě do školy a já z ní vzal roha,
utekl jsem do hor bez jídla a mapy,
za pár dnů mě našli šerifovi chlapi.
Odvedli mě dolů a tam mě krutě zbili,
musel jsem pak pracovat, dokud jsem měl síly,
spal jsem jen pár hodin a jed jsem jednou denně
a to bylo těžký, těžký zatraceně.
A tak jsem jednou v létě ukořistil pušku,
samotnýho šéfa vzal jsem si na mušku,
akce povedla se, zmizel jsem jim v lese,
jenže jsem moc stahanej a kůň mě sotva nese.
Usínám v sedle a hlava se mi točí,
šerif z mý stopy nespustí oči
a už vidím jezdce, jak se za mnou ženou
a pak vostrou kulku z pušky vypálenou.
Ještě cítím ránu a pak vidím záři,
malinkýho pána s úsměvem na tváři,
podává mi ruku, že mě tady vítá,
okolo něj krásnej bílej anděl lítá.
Sokol
Filip Venclík/Filip Venclík, 1993
[d]Na vysoké [A]jedli [d]sedí sokol [C]zla[F]tý
[d]nemůže on [A]vzlétnout, [d]je tam přiko[A]va[d]ný
[A]je tam přikova[d]ný
Nemůže on vzlétnout, je on polapený
//: stříbrným řetězem je tam přikovaný ://
Uviděl ho uhlíř, hned sekérečku vzal
//: v ten řetěz stříbrný aby on ji zaťal ://
Nesekej uhlíři v ten řetěz stříbrný
//: to ji radši zatni do mý hlavy smutný ://
[d]nemůže on [A]vzlétnout, [d]je tam přiko[A]va[d]ný
[A]je tam přikova[d]ný
Nemůže on vzlétnout, je on polapený
//: stříbrným řetězem je tam přikovaný ://
Uviděl ho uhlíř, hned sekérečku vzal
//: v ten řetěz stříbrný aby on ji zaťal ://
Nesekej uhlíři v ten řetěz stříbrný
//: to ji radši zatni do mý hlavy smutný ://
Vzpomínky
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 2000
[A]Na tvoje vzpomínky mlha [A2]zapomnění padá stále [A]níž [A2]
[A]kladeš si podmínky a [A2]co se děje ve mně netu[A]šíš
[G]Tichá láska [D]mezi námi, [A]růže kvetou dál
[G]věčný rady [D]tvojí mámy [A]čert už aby vzal
[G]zahoď někam [D]všechny fámy [F]nikdo není [C]král
[E]až do konce [f#]světa bych tu [G]s tebou takhle [D]stál
Tvoje vlasy vítr laská a já bych se hned tím větrem stal
v trávě malá sedmikráska šeptá, abych za ruku tě vzal
I když se teď hodně bojím, za ruku tě chytám
že u tebe neobstojím s tím už nepočítám
usmíváš se, pryč jsou časy kdy tvůj pohled studil
chci abych se z tohohle snu nikdy neprobudil
Najednou jsou tvoje oči jasný jako voda v horskym plese
i když to tu dobře známe, přesto zabloudíme v černym lese
Jdeme spolu ruku v ruce jako Adam s Evou
já tě držim pravou rukou, ty mě zase levou
pryč jsou časy, kdy tvý vlasy jen vítr směl hladit
pryč jsou časy, kdy musela sedmikráska radit
[A]kladeš si podmínky a [A2]co se děje ve mně netu[A]šíš
[G]Tichá láska [D]mezi námi, [A]růže kvetou dál
[G]věčný rady [D]tvojí mámy [A]čert už aby vzal
[G]zahoď někam [D]všechny fámy [F]nikdo není [C]král
[E]až do konce [f#]světa bych tu [G]s tebou takhle [D]stál
Tvoje vlasy vítr laská a já bych se hned tím větrem stal
v trávě malá sedmikráska šeptá, abych za ruku tě vzal
I když se teď hodně bojím, za ruku tě chytám
že u tebe neobstojím s tím už nepočítám
usmíváš se, pryč jsou časy kdy tvůj pohled studil
chci abych se z tohohle snu nikdy neprobudil
Najednou jsou tvoje oči jasný jako voda v horskym plese
i když to tu dobře známe, přesto zabloudíme v černym lese
Jdeme spolu ruku v ruce jako Adam s Evou
já tě držim pravou rukou, ty mě zase levou
pryč jsou časy, kdy tvý vlasy jen vítr směl hladit
pryč jsou časy, kdy musela sedmikráska radit
Zakázaný ovoce
Ondřej Fencl/Ondřej Fencl, 1997
[E7]Když je cesta [A5]zakázaná, [E7]nikdo po ní [A5]nepoleze,
[E7]raději to [A5]vezme bokem [E7]anebo se [A5]autem sveze,
[G]když je cesta [A]zakázaná, [G]ňákej trouba [A]se vždy najde
[E7]na cestě je [A5]velká díra, [E7]spadne do ní a [A5]pak zajde. [E7] [A5] [E7] [A5]
Ono se to lehce řekne, zakázaný nejlíp chutná,
jenže když jste potom v díře, tak je vám to celkem putna,
kde se asi stala chyba, hloubáte a přemýšlíte,
zakázaný chutná hořce, to už teďka dobře víte. ([E7] [A5] [E7])
Jsem ale [G]vůl, proč jsem tam [A]lez,
chcípnu ta[G]dy jak vzteklej [H7]pes.
Když už naději jsem ztrácel, náhodou šel dělník kolem,
chytnul mě a pokáral mě a potom mě nazval volem,
v nemocnici odborníci fixují mi zlomeninu,
nikdy víckrát neokusím zakázanou zeleninu.
Jsem ale vůl, proč jsem tam lez,
umělej kloub, brzo mi zrez.
[E7]raději to [A5]vezme bokem [E7]anebo se [A5]autem sveze,
[G]když je cesta [A]zakázaná, [G]ňákej trouba [A]se vždy najde
[E7]na cestě je [A5]velká díra, [E7]spadne do ní a [A5]pak zajde. [E7] [A5] [E7] [A5]
Ono se to lehce řekne, zakázaný nejlíp chutná,
jenže když jste potom v díře, tak je vám to celkem putna,
kde se asi stala chyba, hloubáte a přemýšlíte,
zakázaný chutná hořce, to už teďka dobře víte. ([E7] [A5] [E7])
Jsem ale [G]vůl, proč jsem tam [A]lez,
chcípnu ta[G]dy jak vzteklej [H7]pes.
Když už naději jsem ztrácel, náhodou šel dělník kolem,
chytnul mě a pokáral mě a potom mě nazval volem,
v nemocnici odborníci fixují mi zlomeninu,
nikdy víckrát neokusím zakázanou zeleninu.
Jsem ale vůl, proč jsem tam lez,
umělej kloub, brzo mi zrez.